„V jednom kostele straší a jsou tam duchové farníků," oznámil mi jeden můj známý, kterého jsem nedávno potkal. Nedůvěřivě jsem se na něj podíval a vyhrkl jsem: „Kde?“ domnívaje se, že si ze mě dělá blázny. „Tys je viděl?“ opáčil jsem a doufal jsem, že jej tou otázkou přivedu do úzkých. „No, viděl a když budeš chtít, uvidíš je také. Zajeď se podívat do Lukové u Manětína, stojí tam starý kostel, který drží pohromadě snad jen silou vůle a omítkou."

V minulých letech každoročně přicházela na trh další kniha Tomáše Halíka. Rok 2014 byl přelomovým – vyšly hned dvě knížky v Nakladatelství Lidové noviny ilustrované Patrikem Háblem (Obnovíš tvář země a Žít v dialogu). Uvedené tituly navazují na předchozí v tom, že jde o výběr z Halíkovy publikační činnosti.

Jedna ze zásadních otázek, které jsou spojeny s vystavováním současných uměleckých děl v kostelech, souvisí s účelovostí takové intervence. Jinými slovy s tím, zda umělecké dílo sakrálnímu prostoru skutečně něco dává, nebo z něj jen bere, jen ho využívá.

Jak se dnes prostřednictvím současné architektury a umění vztahovat k tomu, co nás radikálně přesahuje? Rozhovor s Norbertem Schmidtem, architektem a vedoucím Centra teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, reaguje na otázky týkající se jeho aktuální výstavy nazvané Überraum v site-specific Galerii Na shledanou v jihočeské Volyni.

Nejsem filmovým kritikem a uznávám, že málokterý historický film uspokojí kritické oko historika. Na druhou stranu ani historik nemůže popřít vliv, jaký na povědomí lidí o minulosti mají filmová a televizní zpracování historických témat. Vždyť představu o Janu Husovi na několik generací výrazně formoval film Otakara Vávry (1911-2011) z roku 1954 více než publikovaná literatura a dobové prameny.