Když jsme o víkendu mluvili při jídle o tom, že v neděli „nepůjdeme do kostela“, babička, které bude v květnu osmdesát osm let, prohlásila, že za svůj život nepamatuje, že by byly zakázány bohoslužby a kostely zavřeny. Církevní společenství se ocitla během jednoho týdne v izolaci. 

Prožíváme mimořádnou postní dobu. Stylovou, jak říká Marie Kolářová. Takovou jsme ještě nezažili. Nedovedeme si představit, jak dlouho bude trvat, jak budeme chodit do práce, jaké bude léto, zda bude vůbec nějaká dovolená a jestli se něco změní během podzimu. Slavení Velikonoc se posouvá na neurčito, nejspíš do příštího jara.

Plzeňský biskup Tomáš Holub, ale i mnozí další už naznačili dříve, že právě omezení bohoslužeb může být zajímavým podnětem k přemýšlení o tom, zda naše spiritualita a fixace na jednu formu liturgického slavení není příliš jednostranná.

Jak je na tom náboženství v současném světě? V rámci pražského kolokvia věnovaného této otázce se tím ve svém příspěvku loni 9. prosince zabýval rakouský sociolog a teolog profesor Paul Zulehner. Ten již od roku 1970 zkoumá v desetiletých intervalech náboženství v životě rakouských žen. Bohatá data o Evropě a zejména o Rakousku v něm vyvolala pochybnosti o platnosti sekularizační hypotézy i pro Evropu.

Jako tehdy i dnes je strach špatný rádce. Církve ve střední Evropě potřebují změnit dikci i strategii, od jalového „bránění“ přejít k dialogu založeném na naslouchání, k trpělivosti v hledání nového tvaru společnosti budoucnosti.