Kulaté výročí ukončení čtvrté a poslední části druhého vatikánského koncilu (1962–1965) je příležitostí se zamyslet nad jeho dopady a odkazem. Nepochybně za šedesát let se svět razantně proměnil a proměňuje, takže žádná sentimentální nostalgie koncilových veteránů nepomůže církvi hledat řešení jejich současných problémů.

Sebepojetí církve se ve všech dobách odráželo i v církevní architektuře. Týká se to i aktuálního důrazu na synodalitu. Příkladem je mj. katedrála svaté Hedviky v Berlíně. V celém prostoru není žádný stupeň, všichni tvoří na jedné úrovni jedno společenství.

Smrt je nevyhnutelnou součástí lidského života, o které většina lidí nechce mluvit. Někdy o ní mluvíme povrchně, cynicky, bez naděje. Jiní se jí cítí nedotknutelní – jako by se jich netýkala, nebo ji vnímají jako vzdálenou budoucnost kdesi v nekonečnu.

Náboženství, které bylo ještě před několika lety v prostředí technologických vizionářů, vývojářů a byznysmenů v Silicon Valley spíše upozaďovanou a soukromou záležitostí, dostává znovu na povrch, a to ve velmi zajímavých a znepokojivých podobách.

V médiích probleskla v úterý 2. září zpráva o návštěvě známého jezuity Jamese Martina u papeže Lva XIV. i o tématu jejich setkání: vztahu římskokatolické církve k LGBTQ lidem. James Martin se už několik let věnuje pastoraci LGBTQ věřících lidí především v USA, ale jelikož je aktivní na sociálních sítích, záběr jeho aktivit je mnohem širší.