Více než měsíc před volbami jsem ve své úvaze hovořil o hysteriích, které přijdou. V pondělí jsem jel po čtvrté do práce a zoufale jsem svíral zuby a volant, protože jsem slyšel v Radiožurnálu kardinála, kterému ujely nervy. Bylo mi jasné, že se rozčilený kardinál bude někomu hodit.

Může-li vládnout vláda v demisi a vlastně to nikdo nepozná, mohu já být v údivu a normálně pracovat. A jaký je to údiv? Divím se, že se lidé nechají balamutit. A nejsem v údivu nad tím, že se dějí zlé věci, to opravdu ne.

Skoro to vypadá, že křesťané reagují jen na to, co jim média předloží. Společnost spustila povyk, že jsme nemravní, když bereme peníze. Zvláště my, křesťané z církví, které ztratily po roce 1948 jen málo. Bereme za katolický majetek... Včerejší titulky přinesly breaking news: První církev se zříká náhrad!

Čím více čtu Bibli a vedle ní Život, oba dva velmi výživné magazíny, nevycházím z údivu, co všechno jsem o Pánu Bohu a jeho stvoření nevěděl. Nechci, aby to znělo prázdně, tak to řeknu rovnou, myslím, že více a více rozumím sexu. Děti mám dospělé, už jsem dědeček a měl bych vyhasnout a rezignovat, jako většina lidí v mém okolí. Rezignovaní, nenaplnění, hořcí - to když mají mluvit osobně. Oplzlí, nejapně vtipní, když už nemohou mlčet. Nebo přehnaně upjatí a chytří až na půdu, když potřebují skrýt svou bolest a obyčejnou závist, že to někomu ještě jde.