6. ledna se stala řeholnice Simona Brambilla prefektkou Dikasteria pro instituty zasvěceného a apoštolského života. Můj první pocit z této informace je radostný, papež pokračuje ve svých reformních krocích, dělá maximum toho, co v této chvíli považuje za možné. Jeho snaha o posílení vlivu žen ve vedení církve tím dostává jasné kontury. Zároveň však cítím obavu a soucit: co asi bude prožívat žena v té mužské mocenské společnosti? 

Tradiční církevní podoba křesťanství v Evropě zaniká, a možná to postupně přijde i ve zbytku světa. Ale to neznamená, že by muselo skončit křesťanství ve své duchovní podstatě, jako síla, které pomáhá člověku zvládat náročný život, která ho propojuje s ostatními lidmi, s vesmírem i s Bohem, která dává smysl i nesmyslným situacím. 

Církev i společnost prožívá extrémní rozdělení, v němž jednotlivé proudy jen upevňují své pozice. Nejde o to, aby všichni přijali jednu absolutní pravdu. Jde o to, abychom si navzájem naslouchali a snažili se porozumět zkušenostem i názorům těch druhých.

V týdnu od 5. do 12. února se konala v Praze evropská kontinentální synoda. Cílem tohoto setkání bylo navzájem si sdělit, jak vnímá výzvy současné doby církev v jednotlivých státech; hledat, jaká prožíváme napětí a jaké otázky potřebujeme řešit; a nakonec navrhnout, čím by se měla z evropského pohledu zabývat celosvětová biskupská synoda, která se sejde letos na podzim v Římě.

Mnozí z biskupů jsou ve vedení diecézí i přes třicet let, rezignaci musí podle kanonického práva podat až ve věku 75 let. Při vší úctě, dovedete si představit, že by byl tak dlouho ve funkci nějaký prezident nebo ministr? Proč zrovna biskupové musí sloužit tak dlouho? To má původ ve staletích, kdy vládli monarchové, a tedy i církev chápala moc monarchicky. Společnost se od té doby změnila, církev moc ne.