"My, Ježíšovi učedníci, jsme brzy zapomněli na to, že my nejsme Ježíš, že my nedisponujeme plností pravdy, že jsme nanejvýš na Ježíšově cestě pravdy - a že i my tudíž potřebujeme navzájem dialogickou souhru. Že jednota církve ani teologie nemá být jednotou uniformní a totalitní, ideologickou, nýbrž jednotou organickou, jak učil sv. Pavel: oko nemůže nahradit ucho a ruka nemůže říci noze: nepotřebuji tě v tvé odlišnosti," zdůrazňuje Tomáš Halík ve svém kázání.

Když jsme se za minulého režimu snažili prosit řadu kněží – a to nejen ty, kteří byli činovníky kolaborantského sdružení Pacem in terris - aby se tolik nehrbili před politickou mocí, odpovídali nám poukazem na Ježíšovo slovo z dnešního evangelia: Dávejte císařovi, co je císařovo, co je Božího, Bohu. Vždyť sám Pán Ježíš nás vyzývá ke kompromisu. Není divu, že podobné prvoplánové nakládání s Písmem pak často vede k osudným chybám v morálním jednání jednotlivců i k dezorientaci v církvi.

Byl jsem požádán o vyjádření k proslovu Václava Klause při letošní svatováclavské poutní mši ve Staré Boleslavi; ještě trochu doplňuji původní celý text mé odpovědi, která byla zatím v médiích jen částečně (byť nezkresleně) citována, o to však hojněji komentována. Jistě nemusím zdůrazňovat, že jde o můj osobní názor, za nímž nestojí žádná instituce, pouze mé svědomí, které mi nedovoluje mlčet.

Slavnost narození Ježíše Krista není pro nás křesťany jen pietní připomínkou narozenin jednoho velkého muže z dávné minulosti, nýbrž zvěstí, která říká něco podstatného o člověku vůbec, o našem lidství – a také o Bohu a jeho vztahu k lidstvu. 

Dnes stojí před očima církve kříž, vztyčený mezi nebem a zemí. Už v Pavlových listech čteme, že kříž byl pro mnohé pohoršením - a i dnes jsme svědky toho, že se někteří lidé nad tímto znamením pohoršují. Je třeba jim říci, že křesťanská víra si chorobně nelibuje v obrazech bolesti a nezbožňuje utrpení jako takové. Jestliže na Velký pátek „uctíváme kříž", ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti.