Svět podle Jinka

Proděkan KTF pro vědu Jakub Jinek
Autor: UPCE

Proděkan Katolické teologické fakulty, docent Jakub Jinek, poskytl rozhovor Katolickým Novinám. Rozhovor má titulek „Vrcholem bylo, když začali urážet moji manželku“. Jinek se v něm ohlíží za kauzou Petráček a zdá se, že ji pokládá za uzavřenou. Budí dojem generála hledícího na bitevní pole po vyčerpávající bitvě. Bitvu vyhrál, teď počítá rány a zranění – především ty svoje – a předkládá poučení z krizového vývoje.

Rozhovor je to pozoruhodný. Jinek kritizuje některé ze svých oponentů pro „neschopnost elementární kritiky zdrojů“. Pokusím se tedy postupovat podle akademických pravidel a hypertextově na všechny zdroje odkazovat. Nevadí mi, že to Jinek v rozhovoru nedělá, v rozhovoru je to normální. Normální nejsou manipulace, lži, připisování vlastních chyb druhým, útoky na kolegy, podřízené nebo přímo celé katedry či fakultní obory. To Jinek dělá a je to velká škoda jak pro něj, tak i pro fakultu, kde zastává jako proděkan zastupují děkana nejvýznamnější funkci. Nebudu vytrhovat Jinkova slova z kontextu, naopak rád bych je do kontextu, který Jinek v rozhovoru předpokládá, zasadil.

Kontext dění na KTF

Co se to na fakultě v posledních měsících děje? Odpovědět krátce na jednoduchou otázku je poměrně těžké. Děkan fakulty, profesor systematické teologie Vojtěch Novotný, dal letos v srpnu výpověď svému kolegovi, profesorovi církevních dějin, Tomáši Petráčkovi. Abychom to řekli stručně, jasně a bez všech akademických titulů: Novotný vyhodil Petráčka.

Osobní vztahy v tom jistě hrají velkou roli, ale jaké ve skutečnosti jsou, to ví jen oni dva. Ve veřejném prostoru Petráček a Novotný působí jako oheň a voda. Petráček je střelec, rychle a přesně dokáže nejen zformulovat, ale také veřejně vyslovit ten názor, o kterém je přesvědčen, a to bez ohledu na osobní následky. Stalo se to mnohokrát, vyjádření mu způsobila řadu útoků, ale i ústrků ze strany církevních představitelů. Můžeme připomenout kritiku kázání Petra Piťhy, esej „Vábení politických sirén“, kritizující konkrétní podobu politické angažovanosti církve, vlastní názor na otázku přijetí Instanbulské úmluvy, výzvu k odvolání Aliance pro rodinu ze struktur státu nebo označení reakce biskupů na tuto výzvu jako pokus o antichartu. Dostal se díky tomu do pozice neoblíbence některých biskupů, kardinál Duka mu udělil napomenutí, odvolal z kapituly a patrně usiloval i o jeho odchod z fakulty.

Novotný je výborný akademik, věcný, uvážlivý a pro některé možná až příliš nudný. Do médií se vyjadřuje opatrně, případně nereaguje vůbec. Mohli by se s Petráčkem výborně doplňovat, což se nejspíš i dlouhou dobu dělo. V roce 2020 Novotný na zasedání akademického senátu řekl:

… každé setkání s biskupy České církevní provincie a s velkým kancléřem se dříve nebo později týká prof. Petráčka a tzv. petráčkovců na KTF UK, a v každé této situaci prof. Petráčka i tzv. petráčkovce [děkan] hájil na základě principu kolegiality, akademických svobod a katolicity KTF UK, která má unést různost názorů, jakkoli to je někdy emočně velmi těžké.

Novotný zde vystupuje jako ten, kdo profesora Petráčka a jeho kolegy hájí před tlakem velkého kancléře (tehdy jím byl kardinál Duka ze své role pražského arcibiskupa) a dalších biskupů České církevní provincie. Zdůrazňuje svůj zájem na pluralitu názorů, která je pro fakultu důležitá.

O tři roky později je to již jinak. Novotný již není tím, kdo Petráčka hájí, aby zachoval na fakultě pestrost názorů, ale sám mu dává výpověď. Co se změnilo? V říjnu 2021 zvolil akademický senát Novotného děkanem do druhého funkčního období. Všichni jeho stávající proděkani nedlouho poté odstoupili ze svých funkcí. Byl to poměrně neobvyklý a svým způsobem demonstrativní krok, kterým měsíc před vypršení svého mandátu dalo všech pět proděkanů najevo, že o další spolupráci dál nestojí. To ostatně deklarovali už samotnou podporou Novotného protikandidáta. Z jejich vyjádření vyplývá, že Novotný fakticky zrušil kolegium děkana a postupně sám přebíral jejich odpovědnosti. Začali mít pocit, že stojí jaksi stranou. Lze se domnívat, že šlo o déle trvající problém, který však nechtěli zbytečně hrotit, a doufali, že se situace vyřeší sama volbou někoho jiného.

K jiné změně došlo na pozici velkého kancléře. V květnu 2022 byl pražským arcibiskupem jmenován Jan Graubner. Jeho role v celém případu není zcela jasná, nepochybné je, že stojí za Novotným a Petráčkovu výpověď vítá. I když se při svém veřejném vystoupení vůči nepřítomnému Petráčkovi dopustil lži a pomluvy a následně na to byl upozorněn, tak místo toho, aby se omluvil, na svých slovech dále trvá a přikázal záznam svého vyjádření smazat.

Jak vyhodit profesora?

Pracovní vztahy na fakultě se řídí českým právním řádem, tedy zákoníkem práce. Ten - kromě vzájemné dohody - připouští pouze dva důvody pro výpověď ze strany zaměstnavatele: závažné porušení pracovní kázně a zrušení místa. Chce-li nadřízený někoho vyhodit, nemá jinou možnost, než použít jeden z nich. Na katolické fakultě by mohl také pomoci velký kancléř odebráním kanonické mise, tím by bylo možné dát výpověď z důvodů nesplnění kvalifikačního předpokladu. Není zřejmé, jestli to lze aplikovat na tento případ. Kanonická mise je totiž vyžadována pouze u výuky týkající se víry a mravů, tedy předmětů teologie (CIC §812), nikoliv historie.

Výpověď kvůli zrušení místa je pro zaměstnavatele riziková. Zaměstnanec ji může u soudu napadnout s tím, že zrušení bylo účelové. Nevíme, jestli se Petráček k takovému kroku rozhodne, ale jestli ano, bude mít Novotný asi problém.

Petráček od začátku konzistentně tvrdí, že výpověď účelová byla, a tvrzení o ekonomických důvodech jsou jen zástupným důvodem. Novotný a Jinek naopak tvrdí, že vše proběhlo podle práva. Argumentačně je to ale slabé a každého napadne hned řada otázek, na které chybí odpovědi. Nebylo možné zrušit místo někomu jinému? Zkusil děkan využít všechny možnosti, aby Petráčka na fakultě udržel? Hledal financování i jinde, třeba v soukromém sektoru či církevních zdrojích? Stejnou pochybnost vzbuzuje i fakt, že nikde ze strany současného vedení fakulty nezazněla lítost nad tím, že přichází o dva ze svých profesorů.

Nejde jen o Petráčka

Stejný den, kdy Petráček dostal výpověď, dostali jeho postgraduální studenti e-mail, že buď skončí, nebo dokončí své práce s někým jiným. V rozhovoru pro DVTV to Petráček popsal dokonce tak, že ještě než se vzpamatoval z výpovědi, tak mu po odchodu z děkanovy pracovny začali volat zděšení studenti.

Odpoledne odpovídá na množství dotazů statusem na facebooku. Je to asi vůbec první veřejný příspěvek, přečtěme si z něj úvodní část:

Asi bych to ani nesdílel, ale vedení fakulty už obeslalo mé doktorandy, fámy kolují rychle, telefon drnčí, tak ať víte, co se děje. Dnes jsem dostal po 18 letech působení na katolické teologické fakultě „výpověď z pracovního poměru z důvodů nadbytečnosti“, v rámci jakési „reorganizace“ (o které ale jinak nic nikdo z kolegů neví). Končím svůj malý úvazek k 31. 10. 2023.

To bylo 21. 8. 2023 v 16:13. Zvedla se vlna reakcí, kterou nečekal nikdo. Už ten samý den pozdě večer zprávu přinesl Deník N (21:58), Christnet (22:45). Druhý den ji přebírají Seznam zprávy, Aktualne.cz, web Českého rozhlasu , úvahou doplňuje Radio Proglas, obsáhlou úvahu přidává Christnet a na dění reaguje rektorka Karlovy univerzity.

Tři katoličtí publicisté píší Novotnému otevřený dopis. Sejde se jim 150 podpisů, a tak další den pro možnost snadného podepisování umístí dopis na platformu petice.com. Nejde ale o petici, nýbrž o vyjádření znepokojení. Dopis má k dnešnímu dni 2281 podpisů:

Jako důvod výpovědi uvádíte „nadbytečnost“, „reorganizaci“ a „potřebu vyšší efektivity hospodaření i působení fakulty“. Toto zdůvodnění však působí účelově: prof. Petráček je mezinárodně uznávaným odborníkem v oblasti církevních dějin, oceňovaným pedagogem a výrazným veřejným intelektuálem.
…
Jako katolíkům nám záleží na církvi i na kvalitě a pověsti Katolické teologické fakulty UK. Avšak dění kolem vynuceného odchodu prof. Petráčka fakultu bohužel značně znevěrohodňuje.

Stejný den (23. 8. 2023) podobnou myšlenku píše na facebooku biskup Václav Malý:

Ukončení pracovního poměru prof. Tomáše Petráčka z důvodu "nadbytečnosti" nezní důvěryhodně. Zralé a zároveň pokorné akademické prostředí neuhýbá před palčivými duchovními a etickými výzvami, na něž se poctivě a trpělivě hledají odpovědi bez osobní prestiže a pokušení umlčet nesouhlasícího.

Budova KTF v Thákurově ulici
Autor: Wikipedia.org / Creative commnons

A stejný den studenti KTF UK přicházejí s výzvou k rezignaci vedení, která se druhý den objevuje na sociálních sítích a v mnoha médiích (iDnes, Blesk, Deník N).

Proč tolik pozornosti?

Proč ale Petráčkova výpověď vyvolala až tak velkou pozornost a tolik reakcí? Domnívám se, že k tomu přispělo několik důvodů.

1. K podobným nedobrovolným odchodům dochází často, a to jak v akademickém, tak korporátním prostředí. Mnoho lidí se někdy osobně setkalo s podobnou situací.

2. Petráček je známý. Pro mnoho lidí představuje hlas vyslovující jejich vlastní představy a naděje k současnosti i budoucnosti církve.

3. Sociální sítě obrovským způsobem akcelerují komunikaci. Petráček na nich komunikuje a daří se mu to.

4. Situace nápadně připomíná vyhazov profesora Tomáše Halíka ze stejné fakulty v devadesátých letech.

5. Kauza je jakýmsi vrcholem ledovce skrývajícího napětí uvnitř církve. Jde o otázku, zda katolická fakulta má kopírovat hierarchické uspořádání struktur katolické církve (kde nakonec o všem rozhoduje biskup z moci své autority), nebo to má být jinak. Fakulta jako prostředí, kterým se může inspirovat uspořádání místní církve ve snaze realizovat synodální cestu. Tedy místo, kde distribuce moci slouží jako prostředek snižující pravděpodobnost jejího zneužití. Prostředí, kde se hledá pravda stojící mimo nás také tím, že dokážeme dát prostor hlasům vyjadřujícím odlišný názor.

Výzva k odvolání

Výzva k rezignaci vedení později vede k návrhu na odvolání děkana, kterou řeší akademický senát na svých dvou zasedáních, v září a říjnu. Na tom druhém senátoři hlasovali o návrhu na odvolání děkana. S výsledkem 5 proti, 5 pro, 1 se zdržel a 1 nehlasoval (jedna studentská senátorka byla připojena online ze zahraničí, a proto nesměla hlasovat) rozhodli, že návrh nepřipustí k dalšímu projednávání. 

Jinek tuto bitvu vyhrál.

Argumentační fauly docenta Jinka

To je kontext, k němuž se proděkan Jinek vyjadřuje ve svém rozhovoru. On sám znalost kontextu předpokládá, kauzu Petráček redukuje na formální spor o důvodech výpovědi, doprovázený silným, nepochopitelným a štvavým tlakem veřejnosti a médií. Spor popisuje terminologií válečného stratéga, používá při tom obraty: „vyhloubené zákopy“, „defenziva“, „útoky“, „paralýza“, „dřívější konflikty“, „nejzuřivější bouře“, „časová koordinace tlaku“, „anihilace protivníka“.

Několik hodin poté, co rozhovor vychází na webu Katolické noviny, jej na svém facebookovém profilu sdílí Arcibiskupství pražské. Doprovází ho textem:

Proděkan katolické teologické fakulty poskytl rozhovor Katolickým novinám. Připomínáme, že pražský arcibiskup a velký kancléř fakulty Mons. Jan Graubner vyjádřil podporu stávajícímu vedení KTF už v srpnu.

Doprovodný text lze chápat jako další podporu vedení KTF i jako souhlas s obsahem rozhovoru a s argumentací, která je v něm použita. To samo je dalším důvodem, proč se mu více věnovat.

Katolické noviny

Začněme u místa, kde je text publikován – název Katolické noviny (www.katolicke.konzervativninoviny.cz) může mnohé čtenáře uvést v omyl. Někteří si pamatují noviny tohoto názvu, které až do roku 1989 vycházely každý týden, a v zemi, kde byl oficiálním světonázorem ateismus, psaly o křesťanství. Po roce 1990 stejné periodikum vychází už se svobodným obsahem pod názvem Katolický týdeník.

Web Katolické noviny, fungující od července 2023, ale s Katolickým týdeníkem nemá nic společného. Je to subddoména webového portálu konzervativninoviny.cz, za nímž stojí spolek „Už nemlčíme, z. s.“ založený v roce 2018. Podobnost mezi Katolickým týdeníkem a webem Katolické noviny je matoucí a nemohu se zbavit dojmu, že záměrně. 

Zakladateli spolku „Už nemlčíme z. s.“ jsou tři fyzické osoby. Jednou z nich je Vojtěch Mátl, zaměstnanec pražského arcibiskupství, vedoucí sekretariátu arcibiskupa a ceremonář. Vojtěch Mátl vystupuje jako člen statutárního orgánu v dalších subjektech ovládaných pražským arcibiskupstvím, jde o Nadační fond Svatovítské varhany, Nadační fond Arietinum a Nadaci sv. Ludmily Předpokládám, že jeho přítomnost ve vedení spolku „Už nemlčíme z. s.“ je podobně jako ve zmíněných nadačních fondech způsobem zajištění vlivu pražského arcibiskupství. Samozřejmě, nelze vyloučit, že jde o soukromý projekt pana Mátla a jeho přátel, evidenci pro užší propojení by mohla poskytnout analýza případné finanční podpory projektu ze strany arcibiskupství. Není mi v této chvíli dostupná, a tak i svou pochybnost, zdali je dobře, že z řady v církvi přítomných proudů arcibiskupství podporuje právě tento, ponechávám stranou. Finanční či materiální podporu doložit nemohu, mediální podpora je zjevná.

Rozhovor nebo monolog?

Sledovaný příspěvek má formu rozhovoru. Na jedné straně stojí dotazovaný, Jakub Jinek. Na druhé straně tazatel, Tomáš Pravda, O něm nelze zjistit vůbec nic. Je to jeho první a jediný příspěvek. Kritického čtenáře napadne, jestli nejde o fiktivní osobu či autorskou přezdívku samotného Jakuba Jinka. Jméno tazatele (Tomáš Pravda) totiž až příliš připomíná slavného Felixe Kulpu z webu Tisickrate.cz či Tomáše Marného , autora knihy „A přece se točí“. V obou předchozích případech jde o neexistující osoby, jejichž jména jsou slovní hříčkou: Felix Kulpa - lat. felix culpa = šťastná vina, Tomáš Marný = to máš marný. Tomáš Pravda by v této analogii byl vyjádřením „to máš pravdu“, tedy jakýmsi podprahovým sdělením čtenáři, že může Jinkovým slovům ale opravdu věřit.

Samozřejmě se můžeme mýlit a Tomáš Pravda je existující nový spolupracovník Katolických novin a jeho jméno, umožňující uvedenou slovní hříčku, je pouze shoda náhod. Nebo jde o umělecký pseudonym někoho, kdo zná situaci na fakultě ještě lépe než sám Jinek, ale z nějakých vážných důvodů nechce svou identitu prozradit. Mohla by tím důvodem být pracovní neschopnost? Nevíme…

Záhada je to zajímavá, ale pro naše další úvahy nepodstatná. Tomáš Pravda má Jinka dokonale přečteného. Otázky, které mu klade, úplně přesně vyjadřují to, co si Jinek myslí. Dokonce je za to i pochválen: „Myslím, že jste velmi dobrý pozorovatel.“ To, že otázky, obsahující tvrzení, říká druhá, nezávislá strana, která se jmenuje navíc Pravda, tak vysílá ke čtenáři vzkaz: „Takhle to je. To stačí konstatovat, na to se nemusíme ptát, to nemusíme ověřovat“. Jenže tak to není.

Pravda ve svých otázkách konstatuje:

• Vedení fakulty bylo pod obrovským tlakem. Děkan Novotný to odnesl svým zdravím.

• Nejhlasitějšími oponenty stávajícího vedení jsou lidé, kteří při poslední volbě děkana neuspěli se svým kandidátem.

• Do nového programu Filosofie a etika se podařilo přilákat snad až stovky studentů. To je úspěch.

Ani jedno z konstatování Jinek nerozporuje, bere je jako danou věc, kterou není třeba dál zpochybňovat. Jenže to třeba je.
Každé ze tří tvrzení je totiž manipulativní. Není lživé, naopak, s každým z nich je možné v nějakém kontextu souhlasit. Ale v rozhovoru nás odvádí někam jinam. Podívejme se proto na každé z nich zvlášť.

Tlak na vedení

Jak jsme už výše uvedli, vedení fakulty se skutečně dostalo do tlaku, který vůbec nečekalo. Pravda i Jinek tento tlak hodnotí negativně, totiž jako něco, co samo o sobě způsobilo dlouhodobou pracovní neschopnost děkana Novotného. Zájem o fakultu jako veřejnou instituci, placenou z daní, je nezajímá. Podle mého názoru je takový zájem v pořádku, a lze jej dokonce chápat jako péči o demokracii v naší zemi. Prokazatelnou věcí, která by se bez něj nestala, je skutečnost, že postgraduální studenti profesorů Čechury a Petráčka mohou dokončit své práce se svými původními školiteli.

O detailech zdravotních potíží profesora Novotného nevíme nic a s ohledem na jeho soukromí je to správné. Neumíme proto ani posoudit, do jaké míry současné zdravotní problémy děkana Novotného jsou či nejsou způsobeny mediálním zájmem o jeho problematické rozhodnutí. Jinek s Pravdou takové posouzení však činí. Manipulují nás do pocitu viny: to náš zájem o fakultu vyvolal mediální tlak a ten dostal Novotného do nemocnice.

Takto vytvořená situace znemožňuje klást otázku, zda děkanovy zdravotní problémy by neměly být důvodem k rezignaci na funkci, kterou dva a půl měsíce nevykonává. Otázka je na místě a měla by být předmětem veřejné diskuse.

Já jsem oběť

Pravda nastoluje téma tlaku, Jinek se ho zhostí a celou půlku rozhovoru se jej, za asistence Pravdy, drží. Pokusí se získat sympatie čtenáře tím, že sám ze sebe udělá oběť. Připomíná to častou strategii Andreje Babiše. Jinek se rozhovoří o tom, jak intenzivní tlak byl, a uvede příklad použitý jako titulek rozhovoru:

Vrcholem bylo, když jeden z „diskutujících“ začal urážet moji manželku. Tedy moji nejbližší osobu, která ovšem s celým případem nemá absolutně nic společného. Tam jsem si uvědomil, že opravdu přestává legrace a že jediným cílem druhé strany je naprostá profesní a morálně reputační anihilace protivníka.

To je manipulace. Jinek zde zobecňuje jeden případ na celou skupinu. Případ sám nezpochybňuji, bez problémů přijímám Jinkův názor, že manželka nemá „s celým případem absolutně nic společného“, a aniž bych znal detaily, a dokonce ani to, zda se uvedená věc takto stala, konstatuji, že ve věcné diskusi to nemá co dělat. Znepokojující je však lehkost, s jakou Jinek spojuje tento osobní a nepřípustný útok s domnělým cílem druhé strany profesně a morálně anihilovat protivníka. Jedná se o argumentační faul typu chybné sloučení, kdy se vlastnost jednoho prvku skupiny přenáší na celou skupinu. Jinek vágně používá termín „druhá strana“ jako označení skupiny, do níž lze zařadit kohokoli, kdo je jiný než „my“. A na tuto skupinu aplikuje ošklivý čin jednoho diskutujícího, který interpretuje jako snahu „o naprostou profesní a morálně reputační anihilaci protivníka“.

Nevím, jak útok na manželku, která nemá s případem nic společného, může vést k profesní anihilaci, ale o to nejde. Jde o to, že si takovou otázku klademe, a můžeme tak přehlédnout, že v celé kauze není obětí Jinek, ale Petráček, Čechura a další vyhození zaměstnanci. To oni dostali výpověď, ne Jinek. Pokud jde o obrat „anihilace“, tak to je jeden z případů v tomto rozhovoru, kde se projevuje přísloví „podle sebe soudím tebe“. Způsob provedení výpovědi má totiž charakter snahy o naprostou „anihilaci“ Petráčka z fakulty. Připomeňme – v první fázi to vypadalo, že má zmizet Petráček úplně, i se svými petráčkovci. Když se to nepodařilo, následoval alespoň dopis, aby se Petráček na fakultě už neobjevoval.

Na jednání senátu dorazily desítky studentů, absolventů a veřejnost
Autor: Vít Luštinec

Zlí novináři

Jako další nepříjemnou věc související s tlakem zmiňuje Jinek svou zkušenost s novináři.

Vedle lidí, kteří dělají poctivě své řemeslo, tedy zejména informují veřejnost (a samozřejmě, že k novinařině patří i hodnocení, ovšem založené na faktech), je dnes na mediální scéně množství aktérů, jejichž cíl je zcela jiný: pomoci prosadit určitou politiku nebo určité vidění světa. A není vždy úplně snadné tyto skupiny odlišit. V přítomné kauze jsou nejhlasitější (a také nejpilnější – je to náhoda?) právě ti druzí. Někteří z nich dokonce pěstují osobní přátelské vztahy s našimi přímými protivníky – a tam už jde o ohrožení nejobecnějších zásad novinářské etiky.

To je velmi paradoxní. Jinek dává rozhovor do média, které se snaží prosadit určité vidění světa, a je velmi pravděpodobné, že i určitou politiku. Spolek „Už nemlčíme, z. s.“ to deklaruje jasně: „Účelem spolku je chránit a šířit konzervativní hodnoty vycházející z židovsko-křesťanských tradic.“ Spolek má jasné představy, které hodnoty to jsou, jak je zřetelně vidět z výběru a zpracování témat webů konzervativninoviny.cz i katolicke.konzervativninoviny.cz.

Jinek tento typ médií dává do protikladu k „poctivému řemeslu“, avšak to mu nebrání právě takové médium použít k šíření svých myšlenek.

Kdo jsou „naši přímí protivníci“, to není na první pohled jasné, v rozhovoru na jiném místě padne jen jedno jméno – Petráček. Rovněž není jasné, jakým způsobem má být ohrožena zásada novinářské etiky osobním přátelstvím Petráčka s některým z novinářů. Etický kodex Syndikátu novinářů České republiky neklade důraz na to, kdo se s kým zná, ale na to, zda je publikovaný text pravdivý, ověřený, a zda rozlišuje fakta od osobních názorů. Samozřejmě jako čtenáři rozhovoru můžeme Jinkův požadavek obrátit a dožadovat se vysvětlení toho, jaký vztah panuje mezi ním a Pravdou, případně se ptát, jestli nepěstují náhodou také osobní přátelské vztahy.

Problematický vztah k médiím ukazuje Jinkovo poděkování Katolickým novinám za to, „že zde o těchto věcech mohu – vlastně úplně poprvé – takto otevřeně promluvit.“ To působí dojmem, jako kdyby mu někdo bránil promlouvat v jiných médiích, kam – byť zván – Jinek nechodí.

Neschopnost elementární kritiky zdrojů

Jako poslední zdroj tlaku vnímá Jinek reakci odborné veřejnosti.

V neposlední řadě mě zarazila i reakce mnohých lidí, kteří o daném případu vlastně nic moc nevědí, a přesto si o něm jsou ochotni učinit rychlý úsudek pouze na základě informací z jedné strany. Tato neschopnost elementární kritiky zdrojů se týká i velmi vzdělaných lidí, řady kolegů na fakultě a v neposlední řadě i lidí z mé vlastní odborné komunity filosofů, z nichž mnohé dobře znám a považoval jsem je za své přátele.

Jinek kritizuje výše uvedené za to, že „takový člověk“, místo, aby zvedl telefon a „na všechno se mě vyptal“, tak „jen lajkuje urážlivé a útočné posty proti mně.“

V dopisu akademické obci 4. 9. 2023 Jinek napsal: „Nechci prožívat svůj život v surogátní realitě sociálních sítí“. Pro ty, kdo stojí mimo obec: slovo surogátní je zde použito ve významu náhradní. Patrně i s mírně pejorativním nádechem. Jinek sociální sítě asi nemá rád, v rozhovoru s Pravdou hned na začátku říká, že není jejich uživatelem. Přesto ve svém rozhovoru dění na sociálních sítí zmiňuje jako ten největší problém, který je pro něj zdrojem „enormního tlaku“.

Obávám se, že Jinkem vyslovená kritika o „neschopnosti elementární kritiky zdrojů“ se v tomto případě týká především jeho samotného. Sociální síť Facebook, na níž probíhala většina diskuzí, umožňuje uživatelům publikovat vlastní příspěvky, na které pak mohou jiní uživatelé reagovat svými komentáři. Kritický čtenář by měl tedy rozlišovat mezi příspěvkem autora, za jehož obsah nese odpovědnost autor, a mezi komentářem jiného uživatele, za jehož obsah nese odpovědnost tento uživatel. Toto rozlišení Jinek není schopen provést už prostě kvůli tomu, že sociální sítě nepoužívá a informace z nich získává zprostředkovaně. Sám to popisuje v rozhovoru takto:

Přestože sám nejsem jejich uživatelem, a jsem tudíž chráněn aspoň od bezprostředních vjemů, které na denní bázi vyvolávají, nejhorší útoky se ke mně samozřejmě vždy nějak dostanou.

Získává-li ale informace tímto způsobem, pak jen stěží může provést kritické odlišení autorského příspěvku od jeho komentářů a vůbec je otázka, zda je schopen se vyjádřit k obsahu příspěvku nebo jen k jeho interpretaci předložené někým jiným.

Jakákoliv obecná tvrzení o tom, že něco na sociálních sítích je nebo není, jsou velmi riziková, a proto se do nich nebudu pouštět. Mohu pouze uvést vlastní pocit z příspěvků, které na svém profilu k tématu publikoval Tomáš Petráček. Prošel jsem všechny od 21. 8. 2023 až dodnes. V žádném z nich jsem nenarazil na formulaci, kterou bych se odvážil nazvat „urážlivou či útočnou“. Má-li Jakub Jinek zkušenost jinou, nechť uvede konkrétní Petráčkovo vyjádření a vyzve autora k omluvě. V opačném případě se dopouští sám nepřesnosti a sám prokazuje neschopnost elementární kritiky zdrojů. Můžeme jen spekulovat, zda za tím není již zmíněný postoj „podle sebe soudím tebe“. V další části rozhovoru si Jinek neodpustí invektivu vůči Petráčkovi, když jeho výpověď popisuje jako banalitu: „jde o půlúvazek jednoho profesora s velmi slabým pedagogickým i vědeckým výkonem.“ Já tento výrok chápu jako urážlivý. Petráček také.

Netýká se to jen hodnocení Petráčka, ale celého fakultního oboru a katedry: „…jde také o představitele jednoho fakultního oboru a katedry, která není úspěšná a na fakultě je pro svůj slabý výkon dlouhodobě v jakési defenzívě.“

Ti, kteří neuspěli …

Ve druhé části rozhovoru se Pravda ptá:

Vnější pozorovatel nemůže přehlédnout, že mezi nejhlasitějšími oponenty stávajícího vedení fakulty jsou lidé, kteří při poslední volbě děkana neuspěli se svým kandidátem. Nemohou pak být motivy, které vedou tyto lidi k požadavku odvolat Novotného z čela fakulty, nakonec méně vznešené, než se prezentují? Nemůže za nimi prostě být jen obyčejná lidská mstivost?

Jde tu o argumentační faul typu Ad hominem. Místo věcné argumentace o důvodech stojících za požadavkem na odvolání děkana se pozornost soustředí na předkladatele návrhu. Lze předpokládat, že kritika děkana bude nejsilnější z té strany, která měla jinou představu o směřování fakulty. To ale přece neznamená, že jen kvůli tomu je neoprávněná či chybná.
Poslední část dotazu zmiňuje mstivost. To je opět případ již zmíněného postoje „podle sebe soudím tebe“. V podezření je tu naopak děkan Novotný, že jeho výpověď daná Petráčkovi je projevem osobní msty. Jinkova či Pravdova interpretace tak předpokládá jakousi fantasmagorní konstrukci, že se Petráček nechá Novotným vyhodit, aby nastalé situace mohl využít k pomstě a odvolání děkana.

Stovky studentů

Otevření nového studijního programu Filosofie a etika s danou kauzou zdánlivě nesouvisí. Jinek/Pravda ji zmiňují snad kvůli tomu, aby zápis více než 300 studentů mohli prezentovat jako svůj velký úspěch. Nepřísluší mi to hodnotit, ale jako vnější pozorovatel vnímám, že jde o úspěch přinejmenším problematický, snižující vědeckou úroveň fakulty. Jinek neuvádí, jakým způsobem se tak vysokého počtu studentů podařilo dosáhnout. Bylo to nabídkou programu, který jinde neexistuje? Šlo o promyšlenou kampaň plošně vedenou na středních školách v celé České republice? Získala fakulta nové profesory, kvůli nimž se tak velké množství studentů přihlásilo právě na KTF? Ani jednu z těchto věcí Jinek neuvádí. Neříká ale také to, že obor byl v tomto roce otevřen všem zájemcům s maturitou bez nutnosti skládat příjimací zkoušku, navíc s možností podat přihlášku do termínu 10. září. Tedy ideální pro ty, kteří se nedostali na svůj obor a nechtějí přijít o studentské výhody. Pochybnosti, zda tak byli přijati studenti mající alespoň elementární předpoklady ke studiu na VŠ jsou tak na místě, stejně jako otázka, nakolik bude nutné snížit požadavky, aby na fakultě mohli studovat i ti, kteří je nemají.

Kdo to tady řídí?

V úvodu jsem popsal podrobně několik prvních dní celé kauzy, abych mohl dostatečně jasně polemizovat s Jinkovým tvrzením, že to celé někdo řídil. Jestli ano, pak nejspíš snad někdo, kdo „si vane, kudy chce“. Nikdo jiný by takové věci – při množství zúčastněných a rychlosti, s jakou se věci daly do pohybu – nebyl schopen.

Jinek si ale myslí opak:

Jakkoli může být něco na tom, že současná krize dala prostor k vyjádření všemožných, dříve snad jen latentních projevů nespokojenosti, přesto zůstává otázka, kolik míry spontaneity, a naopak vypočítavosti či manipulace, bylo ve všech těch podáních, která doslova zasypala různé universitní a jiné orgány. Cíl časové koordinace těchto – jednotlivě podle všeho vesměs nikterak zásadních – podání byl přitom jednoznačný: vytvořit žádoucí tlak na instituce, v jejichž moci je zahájit proces sesazení děkana, tedy zejména na fakultní akademický senát a na rektorku.

Argumentační faul se nazývá unáhlený závěr. Jinek ze skutečnosti, že mnohá vyjádření a podání vytvářejí podobný tlak ve stejném čase, usuzuje, že byla časově koordinována, a nepřímo tak naznačuje, že tak byla někým řízena, a to s nějakým konkrétním dopředu daným cílem.

Velké množství podpůrných hlasů

To, co Jinka těší, je „velké množství podpůrných hlasů“. Má pocit, že tvoří dokonce „výraznou většinu“. Zde může jít o argumentační faul typu potvrzovací zkreslení ,vyvolaný či doprovázený kognitivním zkreslením. Jinek se soustředí na hlasy, které chce slyšet, a záměrně ignoruje nejen významnost, ale především věcné argumenty hlasů jiných. Vůči signatářům všech prohlášení, zpochybňujících oprávněnost Petráčkovy výpovědi či požadujících odstoupení vedení, tak vysílá jasný signál: „Je vás jen pár a nebudu se vámi již dál zabývat.“

Co lze nyní učinit pro uklidnění atmosféry?

Tak zní poslední otázka z rozhovoru. Jinek na ní odpovídá takto:

Rád bych věřil, že napětí bude nyní ustupovat. Jak jsem už psal ve svém dopisu zaměstnancům (zveřejněném na webu fakulty), je nyní třeba se vrátit k práci.

Odpověď pokračuje dál ještě mnoha a mnoha slovy, která již rozebírat nebudeme. Citované dvě věty je shrnují dostatečně: „Co jsme si, to jsme si, a teď honem do práce. Ono se to nějak už samo uklidní.“

Myslím, že se to samo neuklidní. Neříkám, co by měli Jinek s Novotným teď dělat, ale co by dělat neměli: Používat argumentační fauly, překrucovat fakta a denohestovat druhé. Rozhovor s Pravdou je příkladem, kudy cesta nevede.

Autor je absolventem bakalářského studia teologie.