V závěru článku Velikonoce v Římě  jsem slíbil zamyšlení o nových hnutích a komunitách v současné církvi. Vzhledem k tomu, že mám osobní zkušenost pouze s jednou komunitou San Egidio, budu převážné vycházet ze svého pohledu na toto společenství a pokusím se na konkrétních příkladech z činnosti komunity upozornil na skutečnosti, které lépe fungují (a naopak nefungují) v malém hnutí a jsou obtížně realizovatelné v tradiční farnosti.

Vždy, když instituce církve zapadne do nánosu pochybné tradice, objeví se reformátor, který volá po její nápravě. Protestanté mají heslo "Ecclesia semper reformanda" - církev stále se reformující. Nová hnutí tedy nejsou žádnou novinkou moderní doby. Za významné hnutí, které je přes propast několika staletí vzorem i pro komunitu San Egidio, bychom mohli označit například společenství inspirované sv. Františkem z Asissi.

Komunita San Egidio dává důraz na některé věci ("slabá síla" modlitby, přátelství s potřebnými lidmi), které vycházejí z Evangelia a jsou jeho podstatou. Vzhledem k velkému počtu křesťanů je dobré, když v celku církve existují malá specificky zaměřená hnutí. Komunita San Egidio se například více věnuje ekumenickému a mezináboženskému dialogu a tzv. "diplomacii přátelství" (např. dlouholetým působením v Mosambiku, které stále pokračuje - viz Mosambik blízký i vzdálený, se podařilo v roce 1995 zprostředkovat uzavření míru, po konfliktu, který si vyžádal téměř milion lidských životů).

Komunita každoročně pořádá modlitby za mír a mezináboženská setkání v duchu Assisi 1986, kde se papež setkal s mnoha představiteli světových náboženství. Neoficiálně ekumenický je i přístup jednotlivých komunit na místní úrovni a v rámci jedné komunity lze v zemích s větším počtem věřících jiných církví nalézt i nekatolíky (protestanté - Německo, Maďarsko, ČR - Praha; pravoslavní - Rusko, Ukrajina). Co je těžko představitelné mezi oficiálními institučními církvemi lze žít uprostřed jedné komunity.

Nová hnutí mohou přinášet euforii nového začátku, kterou lze někdy obtížně nalézt v tradiční farnosti. Tak jako apoštol Pavel budoval své církve v Řecku a Malé Asii, vznikají i malé komunity San Egidio po celém světě. Kromě Itálie v mnoha městech Evropy, Střední Ameriky a též ve vzdálené Indonésii. Bouřlivě se rozvíjejí hnutí komunit San Egidio v Africe, kde jsou mnohé komunity aktivní v boji proti pandemii AIDS. V ČR působí komunita zejména v Praze (ale i v Brně). Pražská komunita již deset let navštěvuje staré lidi v domově důchodců. Jejím prostřednictvím se prolíná uspěchaný svět studentů s pomalu plynoucím časem často opuštěných seniorů. Nezávislost komunity na místní tradiční farnosti oslovuje mnoho studentů, kteří často nepřicházejí z církevního prostředí.

Společenství, které má výrazně mezinárodní charakter, dává kosmopolitní představu o církvi, která není jen "barokní" farností v české či moravské vísce. Příkladem může být netradiční využití kostela pro vánoční oběd nebo pozoruhodná liturgie v pražské katedrále (viz článek Vánoční oběd - agapé). V souvislosti s liturgií je zajímavý i automatický způsob přijímání na ruku. V centru římskokatolické církve, ve starokřesťanské bazilice v Římě dostali při bohoslužbě tisíce lidí hostii na ruku a sami si ji namočili do kalicha. Diskuse o přijímání na ruku, které tolik rozbouřily instituci církve v našich zeměpisných šířkách v devadesátých letech, byly v té chvíli pro mě nepochopitelné.

Komunita San Egidio má dle mého názoru i vady na kráse. Přestože jsem až do této chvíle převážně oceňoval její přínosy, musím zmínit i její nedostatky, slabé stránky a rizika nevyzrálosti komunity. Nevěřím, že nová hnutí jsou jediným lékem na obnovu života církve. Charismatické projevy (nejenom v letničním slova smyslu) by měly být vyváženy se zkušeností tradice instituční církve.

V komunitě lze nalézt i určité prvky ztráty identity - "Já" ustupuje do pozadí, jsme tu "My" jako komunita. Problémem některým komunit, řádů a hnutí je dále syndrom zakladatele či místního vůdce. V tomto případě je výhodou tradiční liturgické schéma bohoslužby. Je-li bráno vážně, má ve svém charakteru pojistky proti vybudování kultu osobnosti a dává účasti laiků poměrně velký prostor a není založeno na systému jednoho muže nebo ženy.

Jak bylo již uvedeno pražská komunita pomáhá převážně starým lidem v domově důchodců. Přestože se v domově děje mnoho bezpráví, ne vždy jsem se ztotožnil s mírně černobílým pohledem komunity (zjednodušeně řečeno: trpící staří lidé - zlé sestry). Též přejímání vyjadřování, písní a pastoračních přístupů podle italského vzoru by si zasloužilo větší inkulturaci do českého prostředí. Například některé písně komunity, i když vyjadřují dobré myšlenky, mohou působit pionýrsky a budovatelsky. Domnívám, že zazní-li tisíckrát slovo přátelství, je jeho hluboký obsah poněkud devalvován.

Poznámka autora:
Tento článek na základě osobních zkušeností jsem napsal proto, abych vyvolal diskusi o přínosu nových komunit a hnutí v církvi. Je vyjádřením názoru a nesnaží se být "patentem na pravdu". Jiní lidé mohou komunitu hodnotit z jiného úhlu pohledu, viz rozhovor s Karlem Sládkem o Komunitě Sant´Egidio Na samotném okraji společnosti I. a Na samotném okraji společnosti II.

Mám naději, že přispěje k lepší vzájemné komunikaci mezi lidmi, kteří vyrostli v tradiční církvi a křesťany, kteří se s vírou setkali třeba až v dospělostí v některém nekonformním společenství. Na stránkách ChristNetu bychom rádi uveřejnili i jiné zkušenosti čtenářů s novou spiritualitou hnutí a komunit, kterých se v poslední době vyrojila celá řádka. Své texty můžete zasílat na emailovou adresu kirschner@christnet.cz případně se zapojit do diskuse na www.christnet.eu/diskuse/default.asp .