Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative commons
V rámci občanské výchovy, popřípadě výchovy k občanství, pronikají žáci druhého stupně základní školy více do problematiky lidských práv, náboženských vyznání, demokracie a fungování státu. Ráda bych se v následujících řádcích podělila o zkušenost začínající učitelky tohoto předmětu na jedné pražské sídlištní škole.
Když na mne v tematickém plánu sedmé třídy vykouklo téma náboženství, začala jsem se těšit a přemýšlet, jakým způsobem by bylo dobré seznámit děti s mytologií, polyteismem i monoteismem v rámci abrahámovských náboženství – to vše totiž vyžaduje tematický plán i koncept ve škole užívané učebnice. Nebyla jsem moc nadšena úvodem do mytologie, na nějž náboženské tradice navazovaly, učebnice totiž zacházela s řeckou mytologií podle mého názoru stejným způsobem jako s židovstvím, křesťanstvím a islámem. Rozhodla jsem se věnovat náboženství dvě hodiny. Hlavním cílem bylo oddělit úvahy o tázání po smyslu existence světa i člověka od seznámení se třemi náboženskými vyznáními.
Ve druhé hodině jsme se pak měli zaměřit na trojici abrahámovských náboženství, u nich jsem se rozhodla klást důraz na společné a až následně na jednotlivosti. Myslím si, že v dnešním - mnohdy nenávistném a téměř vždy nejednotném – světě je nutností klást důraz na společné, zejména pokud se jedná o záležitosti duchovní.
První mytologickou hodinu, hodinu hledačů smyslu, jsme zvládli poměrně hladce. Když jsem vstoupila do třídy hodinu druhou a seznámila žáky s tématem hodiny „Náboženství – židovství, křesťanství a islám“ – ozvalo se z poslední lavice: „Náboženství je opium lidstva!“ Přiznávám, že mě to vyvedlo z míry. Reagovala jsem otázkou: „To je zajímavý názor. Proč si to myslíš?“ Povzbudila jsem ostatní, aby také vyjádřili svůj názor.
V diskusi jsem se dozvěděla totéž ještě v dalších modifikacích. Navíc přibylo přesvědčení o víře jako věci zcela soukromé, která nijak nemá zasahovat do veřejného prostoru. Mnohé děti mluvily o náboženství jako příčině válek, o fanatismu a fundamentalismu, o sebevražedných atentátnících, jedna z dívek byla přesvědčena o tom, že je s Evropou konec. Je samozřejmé, že se jedná o názory, které děti slyší běžně doma, je jisté, že občas zahlédnou zprávy v televizi nebo na internetu.
Co mě osobně překvapilo? Že děti ztotožňují mediální obraz IS s islámem, mne nepřekvapilo. Překvapilo mne však, že tento obraz rozšiřují na veškerá náboženství. Závěr z diskuse bych shrnula asi takto: náboženství není pouze překonanou minulostí, je nebezpečné, víra a náboženství jsou ohrožující. Troufám si uzavřít tak, že obraz IS a neustále se přetřásající islám a náboženský fundamentalismus ještě zhoršují vnímání židovství i křesťanství ve společnosti. A to i navzdory tzv. křesťanským hodnotám, taktéž momentálně oblíbeným.
Závěrem hodiny přišla otázka „na tělo“: „A paní učitelko? Jste věřící?“ V nenadálém tichu na mně spočinulo pětadvacet párů očí. „Ano“, zazněla odpověď do ticha. Další otázky směřovaly k mému náboženskému vyznání. Ty se mi podařilo zahrát do autu. Přece nebudu štěpit případné další uvažování o víře u dětí. Osobně mi stačí, že byla připuštěna možnost existence Vyšší moci, která je protiváhou proti neustálému zaměření na jednotlivosti, zvyšování výkonu a rozmachu síly.
