Seznamka
Papež Lev XIV.
Autor: Cbcew.org.uk / Mazur
Už první minuty po zvolení nového papeže Lva XIV. zaplavily veřejný prostor dohady, nakolik bude ve Spojených státech narozený pontifik navazovat na svého předchůdce, svatého Františka z Buenos Aires. Následující dny a měsíce ukázaly, že Lev se svojí misionářskou, latinskoamerickou zkušeností, začal rozvíjet a prohlubovat řadu témat, která byla pro Františka typická. Jedním z nich je téma migrace.
František ve svém rozhovoru v listopadu r. 2023 pro televizi RAI, který vedl s Gian Marco Chioccim, označil svoji vlastní zkušenost migranta, jenž se narodil italským rodičům v Argentině, za „existenciální“. Ze 46 miliónů obyvatel Argentiny je necelých 6 miliónů obyvatel domorodých. Zbytek, a tedy většina, jsou potomci imigrantů přicházející do Argentiny ve velkých emigračních vlnách konce 18. a v 19. a 20. století. Argentina byla po Spojených státech druhou nejčastější destinací evropských i mimoevropských uprchlíků. Většina jich opustila své domovy ve Španělsku, Itálii, Francii, Německu či Středním Východu. Žít v pestrém národnostním, jazykovém a kulturním prostředí bylo pro papeže Františka podle jeho slov něčím naprosto normálním, a to tím spíš, že tato kulturní a národnostní pestrost stojí u počátků církve od jejích prvních krůčků. U počátků církve, kterou miloval a které sloužil.
Papež Lev, působící dlouhá léta v Peru, má sám španělskou, francouzskou, italskou a kreolskou krev. Když ho v r. 2014 František jmenoval ještě jako augustiniánského kněze Roberta Francise Prevosta administrátorem v peruánském Chiclayo, kde sloužil od r. 2015 do r. 2023 jako biskup, věděl, že posílá na toto místo toho pravého člověka. V lednu 2023 ho František jmenoval prefektem Dikasteria pro biskupy, a třebaže Prevost žádal, aby mohl zůstat v Peru, podřídil se zvykům a zůstal v Římě. Tam ho v září r. 2023 zastihla kardinálská kreace a o rok a pár měsíců později též zvolení papežem.
Tématu migrace se papež Lev věnuje též ve svém poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků, které si bude církev připomínat v souvislosti s Jubilejním rokem počátkem října tohoto roku. Současný svět je podle papeže zásadně ovlivňován „válkami, násilím, nespravedlnostmi a extrémními klimatickými fenomény, které nutí milióny lidí, aby opustili svoji rodnou vlast a hledali útočiště jinde“. Opravdu, tak jako ve starých biblických dobách jsou „mnozí migranti, uprchlíci a vysídlenci přednostními svědky naděje prožívané v každodenním životě“. Jsou zároveň, tak jako my všichni, předmětem Boží lásky, darů a dobrodiní, která jim pomáhají zakořenit v novém prostředí. A nejen to. „Migranti a uprchlíci,“ říká papež Lev, „připomínají církvi její poutnickou povahu,“ a to, že konečná a jediná vlast církve je vlastí nebeskou.
Papež František
Autor: Wikipedia.org / Long Thiên
Lev ve svém poselství zmiňuje skutečnost, kterou jistě zažili ti ze čtenářů, kteří cestují nebo dočasně či trvale žijí v zahraničí. Křesťanští věřící přicházející z různých koutů země nacházejí vůbec ten nejprvnější domov právě v křesťanských společenstvích. Nejsou však zpravidla jejich pasivními členy, kteří by zůstávali stát v pozadí. Naopak. Lev připomíná, že se „migranti a uprchlíci mohou osobitým způsobem stát misionáři naděje v zemích, které je přijaly, a mohou prosazovat nové cesty víry tam, kam ještě poselství Ježíše Krista nedorazilo, nebo mohou započít mezináboženské dialogy založené na všednodenním životě a hledání společných hodnot“. Mohou, dodává papež Lev, „svým duchovním entuziasmem a svojí vitalitou přispívat ke znovu oživení strnulých a těžkopádných církevních společenství, v nichž hrozivě postupuje duchovní poušť“. Vážná a pro někoho možná nesnesitelná slova, žije-li celý život v prostředí, v němž ho obklopují jedni a titíž lidé, tatáž kultura, tentýž jazyk, tytéž symboly a vzorce, tatáž nehybnost, tytéž problémy, tatáž pasivita. Jsou to však slova inspirující pro ty, kteří se umí podívat pravdě do očí a kteří ví, že fyzický i duchovní pohyb vpřed je podstatou vnitřního lidského života a je podstatou církve, která nese svoji přítomnost – život Kristovy nevěsty – do budoucnosti.
Církev, pokračuje ve svém poselství Lev, je vůči lidem na útěku, tak jako vůči komukoliv, kdo je potřebný, zraněný, zranitelný, na cestě, povinována pohostinností a přijetím. Právě na těch, kteří přicházejí odjinud, se nejlépe ukáže, jestli je konkrétní církevní společenství dokáže vnímat také – a snad nejen metaforicky – jako Boží posly, jako anděly, kteří přišli právě k nám, aby nás něčemu novému naučili a aby nás pozdvihli z naší všednodenní strnulosti a tíhy. To všechno přece zažíváme i my, ve svých církevních, řeholních či teologických společenstvích – uzavřenost, sektářství, nostalgii, duchovní únavu, sváry a vymezování se proti těm, kteří jsou odjinud, jiní, divní, zvláštní.
Představme si, a to i na základě Lvova poselství a Františkovy životní zkušenosti, co by se stalo, kdyby třeba polomrtvá a v mezilidských vztazích téměř mrtvá teologická společenství v Česku, v nichž se děly a dějí věci, nad kterými zůstávají rozum a srdce stát, prožila tuhle výjimečnou Boží milost – příchod úplně nových lidí z jiných kultur, kteří by všechny ty žabomyší války, nízkost a poměřování pindíků poslali do starého železa. Představme si, že bychom ve svých církevních společenstvích začali už zítra tvořit třeba jen pětinu celku. Strnulé a nostalgicky smýšlející komunity, libující si skrze některé své členy v nesrozumitelném jazyku a zneužitých tradicích, by dostaly nový impuls životné víry, v níž by nejdůležitější byla zase služba a radost z víry a evangelia.
Vím, namítnete možná, že papír snese všechno a že František i Lev by třeba na teologických učilištích v Praze či Českých Budějovicích pohořeli, protože by tam našli společenství Ježíšových bratrů a sester spíš mezi uklízečkami než těmi, za kterými lezou rektoři po žebříku... František i Lev, alespoň podle mé životní zkušenosti, nás však postupně a po krůčcích připravují na to, co je nevyhnutelné. Lidí utíkajících ze svých domovů i kvůli klimatickým změnám totiž bude přibývat. Proměna společnosti, jež nás čeká a nemine, bude veliká a trvalá. V křesťansko-katolickém ohledu na tom není nic, co bychom neměli zvládnout a čemu bychom neměli rozumět. Katolická církev je přece církví univerzální. Většina apoštolů migrovala a dostala se do míst, která se považovala za konec světa. Misijní úsilí církve dynamizovalo její proměnu, a to nejen proměnu k lepšímu, ale hlavně proměnu do stavu, který po ní žádá sám Bůh. Ten je Bohem velkého paradoxu. Sám stálý a neměnný vyžaduje po své putující církvi neustálou proměnu, neustálou konverzi, neustálý zápas o svoji přítomnost a budoucnost. Věříme ve stálého a neměnného Boha, v němž se děje a na konci dějin uděje absolutní proměna všeho a všech.
Migranti jsou podle papeže Lva misionáři naděje. Souhlasím. Jsem přesvědčen, že v nastávajících časech čeká každého z nás velká cesta. Nemusí to být cesta daleko. V duchovním ohledu by stačilo vystrčit hlavu z písku a vyjít za chalupu, nebo přímo za humna. Už tam je svět, který voní dálkami. Už tam je svět, který čeká, že k němu přijdou misionáři naděje. Ty nebo já.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
