Seznamka
bohoslužba ve stodole v Semaníně (srpen 2025)
Autor: www.facebook.com/david.smycka
Koncem srpna letošního roku se v Semaníně u České Třebové konala ekumenická bohoslužba, kterou jsme připravili spolu s domácími Davidem a Aničkou Smyčkovými. Před rokem v létě jsem byla na podobném setkání u Smyčků a ta bohoslužba byla pro mě zlomová – otevřela mi nové obzory a přinesla i přátelství s našimi hostiteli. Troufám si říct, že stejná touha přivedla i letos ty, které spojuje křest a víra, znovu na toto místo – k prožití společné bohoslužby, rozhovoru a sdílení, v rovině lidské i duchovní, bez ohledu na naše církevní šuplíčky (a že jich bylo – Církev bratrská, adventisté sedmého dne, Církev československá husitská, římsko-katolická, Českobratrská církev evangelická, lidé dobré vůle – bez vyznání).
Na přípravě bohoslužebných textů se podílely dámy a paní – každá podle svých možností a obdarování. Obsah modliteb, vedení bohoslužby, výběr písní, hudba i zvěst Božího slova – to všechno neslo ženské vnímání, srdce a ruce. V mém církevním prostředí je to zcela běžné, pro jiné to možná bylo nové, a právě proto radostné a nadějné. Zvlášť důležitý byl prostor pro ženský hlas ve zvěsti Božího slova – té se ujala Pavla Holíková a její promluva měla přesah, který přesně „seděl“ do prostředí stodoly.
bohoslužba ve stodole v Semaníně (srpen 2025)
Autor: www.facebook.com/david.smycka
Liturgie byla pojata s maximálním důrazem na všeobecné kněžství všech přítomných. Každý má svůj hlas a dar, každý je důležitý a vzácný – a jen spolu můžeme předstoupit před Boží tvář a slavit bohoslužbu. I proto jsme seděli kolem stolu. Přijelo kolem čtyřiceti až padesáti účastníků: někteří z velké dálky (Praha, Brno, Olomouc, Hradec Králové, Lanškroun), jiní z blízkého okolí Litomyšle a České Třebové. Tentokrát jsme neměli k dispozici kostel, a tak jsme slavili bohoslužbu ve stodole: s osobními přímluvnými modlitbami, s díkůčiněním, jak každému dával Duch promlouvat, se společnou modlitbou biblické perikopy z LK 22,14-20 jako Zpřítomnění Ježíšovy Večeře.
Celé setkání se neslo v přátelském duchu. Určitě zde vznikla nová přátelství, bylo místo pro sdílení a otevřený rozhovor. O to se zasloužila i beseda s bratrem Michaelem Martinkem, který mluvil o tom, co nás v církvi bolí a trápí. Byla jsem až překvapená, jak podobné zápasy neseme – někde jsou více systémové, jinde osobní, ale poctivé, hledající a stále živé.
Manželé Smyčkovi dali k dispozici své organizační schopnosti, přemýšlení o církvi i svou zahradu a domov. Během Ekumenického dne u Smyčků jsem měla pocit, že jsme se dotkli kairos – času, který v sobě nese paměť toho, co bylo, přítomnost se silou víry a naděje, i budoucnost, která už klepe na dveře.
Kairos – čas mezi nebem a zemí. Všechno v jednom okamžiku. V osobní rovině i v doteku se všemi přítomnými.
Ekumenický den u Smyčků je pro mě ukazatelem, dobrou cestou k možné a nosné podobě církve – otevřené, přátelské, vyznávající, bez zdí, sdílející se kolem stolu.
Jako závěr si dovolím připojit malou část osobních vyznání víry, která zazněla během bohoslužby: „Věřím v Boha, který je otcem i matkou. Věřím v Boha, který je mým duchovním domovem. Věřím v Boha, který dává mému životu smysl.“
Autorka je farářkou Církve československé husitské.
