Články – Martin Šály:

Co vlastně hlásal Ježíš z Nazareta samotný - hlásal snad také „Krista“, tedy sebe sama včetně svého budoucího zmrtvýchvstání? Pokud věc prozkoumáme nad texty Nového zákona, uvidíme, že Ježíš z Nazareta především hlásal a dosvědčoval nikoli „sám sebe“, ale dobrou zprávu, evangelium o blízkosti Božího království. 

Křesťanů se bolestně dotýká každé rozdělení. Lze litovat „velkého“ schizmatu mezi křesťanským Východem a Západem v 11. století i rozkolu v rámci Západu samotného, který nastal o několik století později v souvislosti s novými snahami církev reformovat. Historie křesťanských schizmat je ale delší a sahá k samým začátkům církve.

Skutečně živá církev se zřejmě nikdy nezbaví napětí plynoucího z její zvláštní podvojnosti týkající se autorit. Na jedné straně křesťané věří, že církev je „příběhem“ samého Boha, který církvi tajemně dává svého Ducha, jako povzbuzovatele a vnitřního hybatele.

Historie i současnost zná přesvědčení církve, že má světu a společnosti co dát. Nalezneme to v různých církevních tradicích a různých dobách. Možná nejcharakterističtější je v tomto směru vrcholný středověk s výraznou osobností papeže Řehoře VII. (papežem 1073 – 1085). Ten dal zřejmě hlavní impuls k uskutečňování velkolepé (a problematické) církevní vize, aby se církev stala „organizovaným posvětitelem celého světa“. A mělo jít o více než posvěcování, na Západě se, pod tehdy již centralizovaným řízením církve, měla společnost uspořádat jako do značné míry unifikovaně „křesťanská“.

Sám fakt, že Nový zákon dokumentuje vývoj církve, může zarážet ty, kteří snad v Písmu chtějí dohledat pevné a neměnné „pravdy“ o církvi. Místo takových pravd se zde ovšem vynoří příběhy prvních křesťanů, kteří v proudech své doby byli donuceni měnit své teologické smýšlení i životní praxi, aby svou víru vůbec dokázali přenést do budoucích časů.