Články – Michael Martinek:

Církev i společnost prožívá extrémní rozdělení, v němž jednotlivé proudy jen upevňují své pozice. Nejde o to, aby všichni přijali jednu absolutní pravdu. Jde o to, abychom si navzájem naslouchali a snažili se porozumět zkušenostem i názorům těch druhých.

Nedávno proběhla diskuse o klerikalismu zdola. Tedy o tom, že sami věřící vyžadují, očekávají či tolerují u představitelů kléru projevy povýšenosti, které jsou nábožensky motivované. Mluvilo se třeba o oslovování: kdysi jsme kněžím říkali důstojný pane, velebný pane… To už snad máme za sebou, teď jsme si zvykli na oslovení "otče" – jenže Ježíš říká, že nemáme nikoho nazývat otcem, protože náš jediný otec je v nebi.

V neděli skončilo v Římě první zasedání synody o synodalitě.  Podstatné je, že se církev i na té nejvyšší úrovni přihlásila k tomu, čím žije většina z nás; že měla odvahu mluvit o věcech, které nás trápí, ale doposud se o nich nemluvilo nebo dokonce nesmělo mluvit.

Chtěl bych se vrátit k zážitku z minulého pátku, kdy jsem se ve Staré Boleslavi zúčastnil smírné adorace, diskusního setkání a bohoslužby za oběti sexuálního zneužívání v církvi. Akci vedl biskup Zdenek Wasserbauer. Jelikož jsem se sám s několika oběťmi i pachateli setkal a ten problém mně hodně leží na srdci, chtěl jsem tam nejen být, ale aspoň symbolicky pro ně něco udělat. Rozhodl jsem se pro kající pouť.

V týdnu od 5. do 12. února se konala v Praze evropská kontinentální synoda. Cílem tohoto setkání bylo navzájem si sdělit, jak vnímá výzvy současné doby církev v jednotlivých státech; hledat, jaká prožíváme napětí a jaké otázky potřebujeme řešit; a nakonec navrhnout, čím by se měla z evropského pohledu zabývat celosvětová biskupská synoda, která se sejde letos na podzim v Římě.