Článek Jana Lipšanského mapující výskyt postav kněze (či faráře) v dějinách českého filmu je stejně tak pokusem záslužným a potřebným, jako ve výsledku nedotaženým a ve svých závěrech značně zjednodušeným. Řekl bych téměř, že ze vcelku správných premis vyvozuje poněkud mylný závěr.

Protože 60. léta znamenají určité uvolnění ve společnosti, objevuje se téma kněze častěji rovněž ve filmu. I když je otázka, nakolik jde o výhru.

Nedávno jsem zde jen velmi krátce nadhodil, jak macešsky se k postavě kněze či faráře choval a chová český film. Ne že by filmů s postavou duchovního bylo málo, pár se jich dá skutečně najít, ale ve většině případů jde o obraz nelichotivý. A povětšinou až zbytečně nebo ideologicky nelichotivý.

V rámci rozsáhlé výstavy Sláva barokní Čechie připravilo Divadlo Komedie projekt inspirovaný původním textem anglického autora Christophera Marlowa (The Tragicall History of Life and Death of Doctor Faustus), barokním prostorem vyšehradského podzemního sálu Gorlice s původními barokními sochami z Karlova mostu a praxí barokního divadla, jako divadla vizuálních efektů a kouzel.

Už potřetí byl součástí akce koncert “křesťanského folku” v místním kostele svaté Kunhuty. Úspěch měli všichni účinkující: Eva Henychová, Svítání, Pětník , ale především Slávek Klecandr, který v přídavku rozezpíval přeplněný kostel Žalmem 8 z prvního alba Oborohu . Konferenciér a hudební publicista Jiří moravský Brabec, který koncert v kostele uváděl, přiznal, že právě tento okamžik pro něj byl jedním z největších zážitků Zahrady.