Kde se vzalo přesvědčení, že se má třeba nově zvolenému prezidentovi žehnat? Není to ještě z doby, kdy se každý dobrý poddaný skláněl před svým králem a právě z povinnosti poddaného se mu měl stát podnoží, na níž by jeho jasnost spočinula? Může se vám vařit krev a nejraději byste mi doporučili, abych si přečetl text Písma, kde to přeci je!

Jak dopadnou prezidentské volby, nevíme, ale je prakticky jisté, že prezident volený přímo lidmi bude požívat menší důvěry, než když ho volil parlament. Je to empiricky ověřená záležitost.

Te Deum, které pronášíme k Pánu, na závěr kalendářního roku, je děkovným hymnem, který začíná chválou: „Bože, tebe chválíme..." a končí vyznáním důvěry „V tebe, Pane, doufám, nebudu zahanben na věky“.

Přišel den D. Chtěl jsem být v ten den na úpatí hory Križevac, a pohlížet k vrcholu, kde se ve světelném oblaku stejně jako v roce 1917 zjeví Ona, Gospa, skutečná Miss konce světa a Posledního soudu, Ikona nového času, vesmírné Slunce spravedlnosti. Přál jsem si tam dostat odpovědi na své otázky. Přál jsem si modlit se za obrácení těch, kteří krátící se čas vyplňují kratochvilnými historkami, aby konečně prozřeli. Za českou hierarchii. Nevyměnila Krédo za Dukát? Za skutečného Pastýře z Trnavy, kterého vlastní spolubratři opustili, a za papeže, který místo vysvětlení důvodů jeho odvolání poslal věřícím dopis v podobě hlavolamu... A za chudé a bezmocné, o které málokdo zavadí pohledem. Ale nebylo mi to dopřáno.