Články – Tomáš Halík:

Mé dva největší omyly se týkají mého pohledu na společnost, s níž jsem osudově spojil svůj život, a na katolickou církev. Od dětství jsem se zajímal o historii, zvláště českou, na počátku puberty jsem vlivem Jiráska a množství historických románů, filmové Husitské trilogie Otakara Vávry a protikatolických textů z první republiky i padesátých let byl zapálený národovecký husita.

V den památky dvou velkých osobností, které stály u pramenů křesťanské kultury v naší zemi, je třeba si položit otázku, jak je tomu s vírou v naší zemi dnes. Jsme všeobecně považováni za jednu z nejateističtějších zemí této planety. Lze přijmout  toto tvrzení?

Kolega Dvořák mi snad odpustí, že jsem se nad jeho velmi pečlivým, zcela logickým a nepochybně dobře míněných textem, svědčící o solidním scholastickém tréninku, trochu usmíval. Vzpomněl jsem si, jak i mne jako mladého konvertitu při horlivém studiu novotomistických učebnic teologie těšila ta skládanka do sebe zapadajících sylogismů jako intelektuální hra. Kdyby byl kolega Dvořák knězem, seděl po desetiletí dlouhé hodiny ve zpovědnici a naslouchal stovkám životních příběhů, viděl by to jinak.

Jsem rád, že profesor Sousedík, kterého si už po řadu desetiletí jako člověka, odborníka i pedagoga velmi vážím, pochopil můj kritický příspěvek jako věcné pozvání k dialogu. Také já bych byl nerad, aby se dva jeho žáci, kteří podepsali dokument, osočující papeže Františka z hereze, stali kvůli tomu předmětem jakékoliv šikany a dehonestace – v takovém případě bych se jejich cti a práva vyjádřit  kritiku papežových názorů rozhodně zastal. 

Rozruch kolem otevřeného dopisu konzervativních katolíků papeži Františkovi se týká dokumentu, který je sám o sobě bezvýznamný, je však přesto symptomem zajímavého vývoje v současném (nejen katolickém) křesťanství a náboženské scéně vůbec.