Články – Tomáš Petráček:

Katolická církev pod vedením římského centra, místních biskupů a pod bdělým do­hledem státních orgánů po desetiletí plnila roli vychovatele společnosti k poslušnosti a oddanosti panovníku a roli konzervátora společenských poměrů.

Zásadním zlomem v dosavadním vývoji vztahů mezi církví a státem v západní tra­dici byla Francouzská revoluce a události, které ji provázely. Zpočátku vývoj nena­svědčoval hluboké roztržce, právě katolické duchovenstvo stálo u vzniku samotné revoluce, chápané jako snaha reformovat francouzskou společnost.

Poměr církve jako nositelky náboženského života ke státu a státnímu zřízení má v západní tradici zvláštní charakter. Roli garanta a moderátora náboženského života nárokovali zároveň panovník jako hlava státu a rovněž církevní představitelé. Jejich soutěžení dávalo evropským dějinám část jejich vnitřní dynamiky a další osu vývo­je.

Bylo patrné, že konfrontační postoj vůči modernímu světu a budování paralelní kontraspolečnosti nepřinesl výsledky a nedával naději na zásadní zvrat v budoucnosti. Papežové piánské epochy jako např. Pius X. provádí velmi radikální reformy (např. nový kodex kanonického práva), ale nebyli připraveni na zásadní průlom.

Už ve 30. letech bylo v některých zemích a některých kruzích katolíků patrné, že mentalita ghetta či obležené pevnosti panující v 19. století ztrácí svou přitažlivost. Společenské elity měly již jiné starosti než bojovat s církví, a navíc se objevily mnohem strašlivější nepřátelé než liberální, antiklerikální režimy 19. století.