Většinou se předpokládá rozdělení rolí v katolické církvi na laiky a kleriky za dané. Klerikové jsou v tomto pohledu členové zvláštního ordo (řádu) v katolické církvi a právě proto mají nezastupitelné a výsostné postavení v oblasti svátostí: bez nich „nelze“ slavit třeba eucharistii. Protože katolickou církev bez eucharistie si lze těžko představit, toto pojetí zřejmě nutně vede k představě, že církev s kleriky stojí a padá: nejsou-li klerici, nemůže vlastně ani řádně fungovat církev.

Probíhající diskuze ohledně překladů modlitby Otčenáš je dobrou příležitostí uvažovat o překladech i modlitbě samé. Osobně si modlitby Otčenáš cením nejen proto, že se jedná o modlitbu „biblickou“, ale svým obsahem se mi postupem času stává skutečnou „modlitbou modliteb“. Nepatřím k těm, kteří si myslí, že by stávající český „liturgický“ překlad naléhavě vyžadoval změnu, ač by některé změny mohly být prospěšné. V následujících odstavcích nabízím k tomuto tématu několik poznámek.

Osobně věřím, že pravda je spíše dobrodružným příběhem, který se děje, příběhem plným zákoutí i slepých ramen, která nicméně nemusejí být nutně omylem či dokonce herezí, jen se po čase ukáží jako neprůchozí pro další tok (křesťanských) dějin.

Nejspíše tedy jednoduchou odpověď na otázku Jaká byla novozákonní církev? nelze dát. Uvedené obrazy ale dobře ukazují na tajemství života novozákonní církve: na její víru, že vznikla jako dílo Boha samotného, že byla ustavena pro život „v Kristu“.

Co vlastně hlásal Ježíš z Nazareta samotný - hlásal snad také „Krista“, tedy sebe sama včetně svého budoucího zmrtvýchvstání? Pokud věc prozkoumáme nad texty Nového zákona, uvidíme, že Ježíš z Nazareta především hlásal a dosvědčoval nikoli „sám sebe“, ale dobrou zprávu, evangelium o blízkosti Božího království.