"Sv. Dominik ve svém životě uskutečňoval dvojí formu hlásání: osobní rozhovor a kázání. Vzpomeňme na jeho celonoční rozhovor s majitelem zájezdního hostince, kde přespával. Bezprostřední kontakt, kdy je možné klást otázky a dávat na ně odpovědi, je dominikánské specifikum. Dominikáni nekázali původně v kostelích, nýbrž na náměstích. Představme si jakýsi Hyde Park, ovšem v rámci společnosti pravděpodobně mravnější, než je ta naše. Moderní prostředky dnes dávají možnost oslovit mnohem větší množství posluchačů, vyžadují ale i jiný způsob práce ze strany kazatele. Film přináší určitý příběh a děj, je to jiná rovina," říká arcibiskup Dominik Duka v rozhovoru o tradičních i mediálních kazatelnách.

  "Já myslím, že Urbanův román je zdařilý, jinak bych ho netočil. Samozřejmě se do filmu nevejde všechno. Ale že by právě Urbanově literatuře bylo třeba dodávat šťávu? Naopak je potřeba ji někde zředit, abychom film vůbec mohli zahrát v osm večer na jedničce. A kdo někdy viděl kladrubský či křtinský chrám plný dýmu kadidla, který skrze okna prořezávají paprsky slunce, Santiniho světla, zůstává nad tím obrazem v němém úžasu. Film je obraz - a Urban předepisuje v knihách fantastické obrazy", říká v úvodu rozhovoru o natáčení filmu Santiniho jazyk režisér Jiří Strach.

Nedávno uvedla ostravská televize NOE rozhovor s Mons. ThDr. Jaroslavem Škarvadou, bývalým generálním vikářem a světícím biskupem pražským. Dojemné svědectví 83letého člověka, kterému totalitní komunistický režim znemožnil, aby se mohl, po ukončení studia teologie v Římě a vysvěcení na kněze, svobodně vrátit do své milované vlasti a sloužit českému lidu v duchovní správě. Méně vhodné bylo to, že Mons. Škarvada mluvil nespisovnou pražskou češtinou, která by jistě byla vynikající někde u táboráku při besedě s mládeží, ovšem její použití se stává poněkud problematickým ve sdělovacích prostředcích.

V roce 1965, na konci II. vatikánského koncilu, našel svůj nový domov na samotě Bose v severozápadní Itálii Enzo Bianchi, bývalý student turínské univerzity. Rozhodl se neukončit vysokou školu a v nadšení koncilních dokumentů cítil jediný cíl: založení mnišského společenství pro muže i ženy, kteří pocházejí z různých křesťanských vyznání. Mladý Bianchi hledal modely ve staré mnišské tradici. Inspiraci nacházel zejména u trapistů, benediktínů, baziliánů, ale také v ekumenickém společenství v Taizé či v pravoslavných i protestanských klášterech.

Rity v římskokatolické církvi dělíme na západní a východní. Ve skupině západních, kromě nejrozšířenějšího obřadu římského, zaujímá velmi významné místo  ritus ambroziánský, který se používá, až na menší výjimky, na celém území arcidiecéze milánské, která je svojí rozlohou největší na světě. Na tomto teritoriu se rovněž výlučně mluví o tzv. „ambroziánské (katolické) církvi“, což neznamená nějakou nezávislou církevní strukturu, nýbrž je označením pro římskokatolickou církev v italské Lombardii.