Seznamka
Benedikt XVI.
Autor: Flickr.com / Creative Commons
Joseph Ratzinger napsal radikální knihu. Ten, kdo od německého papeže očekával něco ve stylu vzdělávacího románu o Ježíši, bude zklamán. Zde nejde o nic menšího než o frontální útok na moderní teologii a modernu vůbec. Tato kniha je troufalou výzvou, a to jak pro věřící, tak i pro nevěřící. Pro nevěřící proto, že znovu a znovu zdůrazňuje primát víry nad rozumem. A také pro věřící, protože dělá přítrž laciným frázím o návratu k religiozitě a ukazuje, čemu by křesťané měli a čemu neměli věřit.
Problém, se kterým se Ratzinger na 400 stránkách vypořádává, je zdánlivě jednoduchý: byl Ježíš z Nazaretu „reformní rabbi“, či snad sociální rebel, jedna z charismatických postav mezi mnohými v Římem obsazené Palestině, nebo to byl Mesiáš předpovězený ve Starém zákoně, Syn Boží?
Otázka se zdá být absurdní; církev na ni přece už skoro 2000 let dává odpověď: Ježíš je Kristus, stejné podstaty s Bohem. Avšak během posledních dvou set let se fundament tohoto vyznání víry pod údery historicko-kritické biblické vědy stal křehkým. Co víme o člověku Ježíši z Nazaretu? Prvními svědectvími jsou Pavlovy listy, napsané dvacet až třicet let po jeho ukřižování. Teprve později byla sepsána evangelia. Ta podávají, jak tvrdí historicko-kritická interpretace, „Ježíšův mýtus“, a ne skutečný Ježíšův život.
Teolog Rudolf Bultmann se domnívá, že historický Ježíš nepatří do teologie Nového zákona, nýbrž jako židovský učitel ještě do světa Starého zákona. Teolog Adolf von Harnack formuloval stejnou myšlenku abstraktněji, když řekl, že Ježíšova zvěst je poselstvím o Otci, do něhož Syn nepřináleží, a proto v důsledku toho christologie nepatří k Ježíšově zvěsti. Obojí pak směřuje k představě, že Pavel, který Ježíše neznal, vytvořill nové náboženství, což prý ovšem sám rabbi z Nazaretu nechtěl.
„Výklad Bible se skutečně může stát nástrojem Antikrista,“ říká k tomu Ratzinger. „Ze zdánlivých výsledků vědecké exegeze jsou spleteny nejhorší knihy destrukce Ježíšovy osoby, demontáže víry.“ Ďábel nezřídka vystupuje jako teolog.
Naproti tomu Ratzinger trvá na tom, že čtyři kanonická evangelia nám ukazují historického Ježíše a že Ježíš sám sebe chápal a popisoval jako Syna Božího. Ježíš je tedy Kristus. A Benedikt je Ratzinger. Ne náhodou se stal nekompromisní kardinál Jana Pavla II. šéfem Kongregace pro nauku víry. O polském papeži se anekdoticky říká, že chtěl zvrátit dvě revoluce - ruskou a francouzskou. A už od svého působení na profesorském stolci dogmatiky v Tubingen v šedesátých letech bojuje Ratzinger proti instrumentalizaci křesťanství pro ospravedlňování sociálních utopií a proti takové teologii, která se snaží vykonstruovat křesťanství bez Ježíše. Těmto protivníkům zůstává věrný i ve své nové knize.
K tomu přistupuje ale i jeden nový protivník - či možná další starý protivník, který je ale napadnut s novou ostrostí: svoboda, jež „je vytržena z pohledu na Boha a ze společenství s Ježíšem". Papež tím míní za prvé státní laicismus, pro nějž „se zdají být konstitutivní zapomnění na Boha a vazba na úspěch“, dále pak kapitalismus, „který člověka degraduje na zboží“, když „božstvo mamonu ničící člověka drží ve svém surovém dusivém sevření velkou část světa“, a za třetí - a především - nezávislý, nenáboženský rozum.
Ve své řezenské přednášce sice Benedikt kritizoval islámské obracení na víru ohněm a mečem jako nerozumné a zdánlivě požadoval, že náboženství nesmí protiřečit rozumu. Mnohem důležitější je však pro něj stanovisko, že rozum bez „usměrnění“ Kristem „se vždy ocitá v nebezpečí zaslepenosti a oslepnutí“. Ve vztahu náboženství a rozumu má tedy náboženství vést a rozum následovat.
Někdy dokonce musí kapitulovat. Poté, co Benedikt konstatuje, že Bůh ve Starém zákoně je občas identifikován s mateřskými obrazy a atributy, připouští, že „nemůžeme dát žádné absolutně pádné odůvodnění“ pro to, aby „matka“ neměla být oslovením Boha; přesto však „pro nás zůstává modlitební řeč celé Bible normativní. (...) Jen tak se modlíme správně.“
Pro Benedikta je skutečně „celá Bible normativní“ pro život, který nekompromisně následuje jiný zákon, než je norma autonomního člověka moderny orientovaného na úspěch. Je to zákon Mojžíšův. Proti rozšířenému názoru, že Horské kázání obsahuje „takříkajíc vyšší etiku křesťanů oproti starozákonním přikázáním“, papež konstatuje: „V takovém pojetím naprosto nesprávně chápeme tato Ježíšova slova.“ Ježíš zde nemá v úmyslu zneplatnit Mojžíšovo Desatero - „naopak: On ho zesiluje“.
Jedny velké německé bulvární noviny po volbě Benedikta napsaly: My jsme papež. To ale není pravda. Autor knihy o Ježíšovi ručí za víru, jež se většině Němců odcizila. Někteří světští kritikové islámu po řezenské přednášce doufali, že v papeži mají spojence. Avšak v jeho primátu náboženství nad rozumem a v kritice Západu se ukazuje, že je s islámem zajedno. Mnozí lvi salónů tlachají o návratu náboženství. Avšak to, co ve skutečnosti musí návrat ke křesťanství znamenat pro víru a jednání, zde velký konzervetivec Joseph Ratzinger uchoval s jasností, za niž mu právě nenáboženští lidé musí být vděčni.
Z deníku Die Welt přeložil Jan Uhlíř.
