Ve čtenáři životopisu svatého Ignáce z Loyoly na jednom místě poněkud zatrne. Je to hned na začátku, krátce po tom, co se Ignác po svém zranění u Pamplony obrátil a místo rytířských románů nalezl zalíbení v životopisech světců. Už se zasvětil nebeské Panně, „slíbí Bohu ustavičnou čistotu“, „každou noc bičuje své hříšné tělo“ a tak dále, aby se podobal světcům. „Vnitřního jejich života ještě plně nechápe,“ konstatuje F. S. Horák v jeho životopise.

V době velikonoční nám liturgie připomenula kromě jiného Ježíšovo kázání o dobrém pastýři, který pečuje o své stádo a obětavě je chrání – na rozdíl od nezodpovědného nájemce, kterému na ovcích nezáleží a v čase nebezpečí utíká.

Zelený čtvrtek, první den velikonočního tridua, je vstupem do samého srdce Velikonoc. Není branou, to je asi spíš Květná neděle, s průvodem a ratolestmi, s voláním lidí na ulicích. Podle mě je Zelený čtvrtek oproti tomu brankou, prahem, který se překračuje na znamení kroku, který už nelze vrátit.

Je to zkušenost, kterou zřejmě udělali nejen misionáři, ale hodně lidí, kteří chtěli druhým zprostředkovat svou víru. Určitý typ lidí nereaguje, je „neoslovitelný klasickými prostředky“. Nebo, jak říká Druhý vatikánský koncil, zdá se, že nepociťuje žádný náboženský neklid. To se netýká jen druhých, jsou lidé, kteří by rádi věřili, ale nejsou toho schopni. Dojdou nejdál jen k tomu, že by chtěli, že možná nějak rozumově dospěli k nějakému přesvědčení, ale chybí jim prožitek a zkušenost.

Není pochyb o tom, že Bible vidí evangelizaci jako poslání církve. Mnoho křesťanů cítí, že pro evangelizaci svého okolí mnoho nedělá, a někteří stále hledají různé důvody, jak hlásání evangelia slovy i životem přeznačit, redefinovat nebo se z něj prostě vykroutit. Kolik je možné číst o tom, že evangelizace v naší době není vhodná, že slov už bylo dost a že nesmíme evangeliem provokovat.