Německá autorka Doris Wagnerová odvážně zvedla výzvu k otevření důležitého tématu v katolické církvi. Spirituální zneužívání podle ní může kořenit už v rodině. Dopouštějí se ho někteří kněží v pastoraci, řádoví představení, vedoucí nových společenství, ba i samotné oběti. Spirituální zneužívání je jako sněhová koule. Nabaluje se na člověka od jeho mládí všude tam, kde je nezvládnutá spiritualita.

Na dnešní ekumenické bohoslužbě jsme slyšeli dva úryvky z Písma (Judit 8,9-17 a Jan 4,5-19), v nichž vystupují ženy: Judit a Samařanka. Mezi těmito ženami je propastný rozdíl. V obou příbězích je klíčovým pojmem voda. 

Páté a poslední zasedání Synodální cesty v Německu skončilo 11. března a teď před německými biskupy a aktivními laiky stojí otázka, co dál. Záběr tohoto reformního hnutí není zanedbatelný. Řada pracovních dokumentů byla schválena dvoutřetinovou většinou biskupů i laiků, některé dokonce s 95% většinou, ale biskupové i aktivní laici jsou si vědomi, že dokumenty jsou pouze předpokladem dalšího dialogu – toho nejtěžšího s Římem.

Klerikalismu se daří tam, kde přetrvala klerikální kultura minulosti. Tato kultura musela kdysi vyhovovat všem zúčastněným a přinášet jim výhody a bezpečí. Spoluutvářela stavovskou společnost, která ve středověku kromě poddaného lidu znala stav panský a duchovní. Panský stav měl (v ideálních představách) zemi vojensky chránit, duchovní stav zase vyprošovat nebeskou ochranu.

Mám radost z rozhodnutí papeže Františka, který zvolil dosud nevídanou formu biskupské synody zahrnující i diecézní fázi. Byli k ní pozváni a vyzváni všichni nositelé všeobecného kněžství, zájemci z řad nekatolických křesťanů a vůbec vně katolické církve. Zklamání však pociťuji poté, co čeští biskupové stanovili jako poslední termín odevzdání výstupů nejnižší úrovně 1. březen 2022.