Články – Petr Živný:

Asi by se rakouský císař Josef II. (1741-1790), známý likvidátor tzv. „neužitečných“, t.j. kontemplativních klášterů, velmi podivil, že po 224 letech se nejen na toto téma mluví, nýbrž se najdou i kandidáti a kandidátky, kteří do těchto řeholí vstupují. A to dokonce z české krve. Jméno “Kartouzská ulice“ v Praze anebo kartouza s kostelem Nanebevzetí Panny Marie ve Valdicích u Jičína, po neúspěšné snaze vymazat historickou paměť národa, naleznou opět svůj pravý obsah. Německý film “Velké mlčení“ o francouzské kartouze ...

Asi by se rakouský císař Josef II. (1741-1790), známý likvidátor tzv. „neužitečných“, t.j. kontemplativních klášterů, velmi podivil, že po 224 letech se nejen na toto téma mluví, nýbrž se najdou i kandidáti a kandidátky, kteří do těchto řeholí vstupují. A to dokonce z české krve. Jméno “Kartouzská ulice“ v Praze anebo kartouza s kostelem Nanebevzetí Panny Marie ve Valdicích u Jičína, po neúspěšné snaze vymazat historickou paměť národa, naleznou opět svůj pravý obsah. Německý film “Velké mlčení“ o francouzské kartouze ...

Nedávno uvedla ostravská televize NOE rozhovor s Mons. ThDr. Jaroslavem Škarvadou, bývalým generálním vikářem a světícím biskupem pražským. Dojemné svědectví 83letého člověka, kterému totalitní komunistický režim znemožnil, aby se mohl, po ukončení studia teologie v Římě a vysvěcení na kněze, svobodně vrátit do své milované vlasti a sloužit českému lidu v duchovní správě. Méně vhodné bylo to, že Mons. Škarvada mluvil nespisovnou pražskou češtinou, která by jistě byla vynikající někde u táboráku při besedě s mládeží, ovšem její použití se stává poněkud problematickým ve sdělovacích prostředcích.

V roce 1965, na konci II. vatikánského koncilu, našel svůj nový domov na samotě Bose v severozápadní Itálii Enzo Bianchi, bývalý student turínské univerzity. Rozhodl se neukončit vysokou školu a v nadšení koncilních dokumentů cítil jediný cíl: založení mnišského společenství pro muže i ženy, kteří pocházejí z různých křesťanských vyznání. Mladý Bianchi hledal modely ve staré mnišské tradici. Inspiraci nacházel zejména u trapistů, benediktínů, baziliánů, ale také v ekumenickém společenství v Taizé či v pravoslavných i protestanských klášterech.

Rity v římskokatolické církvi dělíme na západní a východní. Ve skupině západních, kromě nejrozšířenějšího obřadu římského, zaujímá velmi významné místo  ritus ambroziánský, který se používá, až na menší výjimky, na celém území arcidiecéze milánské, která je svojí rozlohou největší na světě. Na tomto teritoriu se rovněž výlučně mluví o tzv. „ambroziánské (katolické) církvi“, což neznamená nějakou nezávislou církevní strukturu, nýbrž je označením pro římskokatolickou církev v italské Lombardii.