O čem je vlastně poselství Velikonoc? O motýlu. Nemyslete si, že jsem se zbláznil, to snad ještě ne. Ale na svém tvrzení si trvám – i když samozřejmě symbolicky. Podobenství o housence a motýlu je vcelku obecně známé, přesto řekl bych stále nevyčichlé.

Kolegyně Kateřina Tětivová se pustila do velmi závažného tématu. A pustila se do něho zostra. To má své klady i zápory. Na jedné straně se „na světlo Boží“ dostane i to, co by jinak zůstalo pod pokličkou „autocenzury“ - a to je alespoň v zásadě dobré. Na druhé straně se ovšem snadno „přestřeluje“ či příliš rychle či jednostranně zobecňuje.

Vzpomínám na okamžik, kdy mi byl jako mladému dvaadvacetiletému elévovi nabídnut od jedné starší kolegyně sex – něco jako kolegiální výpomoc. Byl příjemný večer, tak co si nedát dobrou večeři, lahvinku, jako zákusek vyhřátou postel, a ráno zase šup do práce. O nic přece nejde.

Zachraň svou duši! To bývala hlavní příčina zpovědi, a vlastně i postu jako jedné částečky cesty k ní. Navázat, znovu objevit hloubku vztahu k Stvořiteli, k druhému člověku i k sobě samému zdá se být motivem smíření doby dnešní. Ale možná je to trochu jinak. Občas si říkám: Neškatulkuj! Raději dobře poslouchej... příběhy lidských duší.

Díky svému působení v církevních službách jsem podezřelá, setkávám se s nechápavým údivem a pohoršením, co jsem to provozovala za podivné aktivity. Nikdy nezapomenu na přijímací pohovor v jednom regionálním deníku. Když jsem uvedla praxi v katolickém médiu, následoval výsměch a údiv, co tam vlastně hledám.