Asi v osmi letech jsem začala jezdit na katolické tábory, které pořádalo jedno společenství. Když mi bylo asi čtrnáct let, zapojila jsem se do jeho fungování a do přípravy programů pro děti. Společenství se obvykle konalo v domě u jedné mladé rodiny. Bydlel tam s nimi i dědeček.  Když mi bylo zhruba šestnáct let, velmi si mě oblíbil (podle jeho dcery jsem mu připomínala zesnulou manželku). 

Článek psychologa prof. Petra Živného s názvem “Nejen o sexu před manželstvím“ ve mně vyvolal otázku, která se týká všudypřítomného relativismu. A to nejen v církvi.

Jeden z nejdůležitějších úkolů, kromě naší profesionální dráhy, je najít bytost, se kterou můžeme sdílet radosti i bolesti našeho života. Pro většinu z nás takový vztah vyústí v manželský svazek, ve kterém probíhá emotivní, sexuální a sociální komunikace. Podstatné je nejen najít toho pravého člověka, ale především neztratit ho v bouřích a těžkostech našeho žití.

Odhalených skandálů katolických kněží, kteří zneužívali svého postavení a nezvládali svou sexualitu, jako by nemělo konce. Ale ani pastoři a faráři protestantských církví nejsou vůči nezvládnuté sexualitě imunní. Jak zvládat sexuální pokušení, které začíná církevnímu služebníku přerůstat přes hlavu, co doporučit a jak čelit selhání, které se stane, a vyvarovat se tak pokrytectví?

Marie Kolářová ve svém příspěvku Trest smrti je nepřípustný za všech okolností reaguje na text Romana Jocha, ve kterém Joch komentuje nedávné vyhlášení papeže k trestu smrti. Mám za to, že se autorka se svými argumenty s námitkami Romana Jocha míjí.