S Miloslavem Vlkem nás pojilo přátelství a spolupráce bezmála půl století, tedy 49 let. Pamatuji si na přesně na naše první setkání  za Pražského jara v březnu 1968. Mezitím, během "normalizační" perzekuce církve, se naše cesty intenzivně prolnuly v "ilegalitě", v riskantních aktivitách "podzemní církve", zejména běhěm osmdesátých let. Naše dlouholeté přátelství dokázalo vždy překonat i některé poněkud různé pohledy na vývoj církve na počátku devadesátých let, ale i tehdy jsem cítil ze strany svého biskupa důvěru, pochopení a podporu.

Inflace kříže v této době je ohromná. Najdeme jej všude. V heraldických figurách, na vlajkách států, v geometrii, matematice, abecedě, v jízdních řádech a dokonce i na dopravních značkách. Kříž táhne i rozrušuje, prodává i slouží.

Kdysi jsem v jedné internetové debatě narazil na větu, že pojem liberální katolík je protimluv. To mě zaujalo. Vždycky jsem si myslel, že ke katolictví patří otevřenost. Pocházím z generace, která se narodila v polovině 60. let a jaksi přirozeně vnímala Druhý vatikánský koncil jako něco, co bylo dobré. Psychologicky na nás hodně působilo i to, že duchovní – kolaboranti s režimem – byli velmi často lidé dost konzervativní, kteří si zakládali na církevní okázalosti.

Ostýchal jsem se. Srdce mi tlouklo jako při novoročním běhu na Žďár. Oči se samy přivíraly. Sotva jsem dýchal. Vstoupit do míst, která jsou pro druhého nejkrásnější na světě, není jen tak.

Možno to bude takto: Je noc. Obyvatelia nášho domu pokojne spia. Iba ja bdiem. V mysli mám  smutné obrazy  z večerných správ. Je Advent, no  nič šťastné k nám z budúcnosti neprichádza.  Svet sa otriasa v základoch. Áno. Celé sme to pomotali. Advent predsa nie je o idylke pokoja a radosti. Advent  je výzva na cestu, výzva k dobrodružstvu, výzva opustiť istotu nášho zabezpečeného sveta a vykročiť v ústrety neistote toho neznámeho Božieho.