Loňský mimořádný synod o rodině, ten letošní nastávající, nejnovější sociální encyklika a vlastně i celý dosavadní Františkův pontifikát odkrývají uvnitř církve vícero zásadních rozporů. Ty se sice projevovaly již dříve, až několik nedávných let však zcela obnažuje jejich závažnost.

Podle komunistické europoslankyně Kateřiny Konečné prý: „Dnes už nepotkáme neohrožené rytíře vedené křesťanskou elitou bojující za ochranu slabých.“ Paní europoslankyně dále píše: „Křesťanská elita se zdá být nahrazena tvrdým kapitalismem a Bible sbírkou zákonů o církevní restituci.“ Rád bych svoji kolegyni vyvedl z omylu a měl bych pro ni zároveň jednu dobrou zprávu: Křesťanské církve ve světě i v Česku totiž uprchlíkům opravdu pomáhají.

Není těžké si povšimnout skutečnosti, že letošní oslavy jubilea 600 let upálení Mistra Jana Husa, jsou poměrně skromné, spíše z povinnosti než z nadšení a přesvědčení. Ostře to kontrastuje s okázale velkorysými oslavami výročí příchodu slovanských věrozvěstů (2013) či s již nyní naplánovanými aktivitami spojenými s výročím narození císaře Karla IV. (2016).

Do politiky jsem vstupoval s přesvědčením, že své křesťanství nemusím odložit v šatně, než se pustím do politického boje. Nevěřím na oddělení sakrální a sekulární sféry v tom smyslu, že nezbývá než se v politice chovat jinak než v církvi.

Jako každá debata na složité téma, se nakonec i diskuse o problému imigrantů docela zacyklila. Vytvořily se dva tábory. Jedni, kteří se bojí islámského nebezpečí a další, kteří se odvolávají na všeobecné humánní hodnoty a chtějí uprchlíky přijmout. Bohužel platí nudná pravda, že i v tomto případě žádné z vyhrocených hledisek nevede k cíli.