Jakmile se kněží ve zpovědnici dozvědí o předmanželském konkubinátu čili smilstvu, tak znají dnes jen jediné doporučení - a to sexuální abstinenci, a pokud to nejde, tak rozchod. Neberou do úvahy hodnotu věrných vztahů, které se nemohou stát manželstvím. Ty považují za bezcenné z principu, totiž tím, že jsou hříšné. Já razím zásadu: Lepší jeden relativně trvalý a kvalitní vztah než promiskuitní střídání partnerů.

Je svědomí universální? Nebo je podmíněno sociálně-kulturním prostředím? Pokud ano, do jaké míry? Zkusme si představit dvě zcela nezávislé civilizace: Je možné, že by jejich způsob, jak determinovat dobro a zlo, byl zcela odlišný? Co kdyby například jedna z civilizací hlásala morální imperativ: „pokradeš, zabiješ, sesmilníš?“ Něco takového se zdá těžko uvěřitelné. Přesto mají mnohé ideologie dostatečnou schopnost naše svědomí zmanipulovat způsobem zvlášť zrůdným.

Jako křesťané jsme vystaveni velikému tlaku právě v oblasti sexu. Častá otázka zní, proč se sexem čekat až do manželství? Pokusím se předložit několik odpovědí s tím, že ne každá musí být zcela uspokojující. Všech třináct bodů ale může vytvořit jistou mozaiku. Myslím, že čekání se sexem do manželství je nejen součástí Stvořitelova plánu, ale zároveň jeho plán má i svoji logiku.