Články – Dan Drápal:

Vnímání sebeoběti Jana Palacha bylo rozporné od samého počátku. V době, kdy Jan Palach dokonal svůj čin, si ho naprostá většina národa velmi vážila, byť mnozí jeho čin považovali za nesprávný, a to buď z důvodů náboženských, nebo kvůli přesvědčení, že živý člověk toho z principu dokáže víc než mrtvý. Domnívám se, že všechna pro a proti, uváděná těsně po Palachově činu, zaznívají i dnes, 48 let po této události.

Pavel Hošek přednáší religionistiku na Evangelické teologické fakultě University Karlovy. Před nedávnem mu vyšla útlá knížka Islám jako výzva pro křesťany. Je to knížka psaná do naší současné situace, jak ostatně napovídá otázka, která je hned pod titulem na přední straně obálky: „Co máme tedy dělat tváří v tvář tomu, co vidíme kolem sebe?“

V loňském roce vydalo nakladatelství Eman pozoruhodnou knihu „Nejpokrokovější církevní pracovník“ s podtitulem Protestantské církve a Josef Lukl Hromádka v letech 1945 – 1969. Knihu jsem přečetl s velkým zájmem. Při čtení knihy se mi stále vracela myšlenka, co bylo Hromádkovou motivací. Nebylo mu divné, že dostal od režimu letní sídlo v Krkonoších?

Člověk se rozhodne stát se křesťanem, protože uvěří, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Nabude přesvědčení, že Kristova smrt i jej smiřuje s Bohem. Chce-li se člověk stát muslimem, musí vyslovit vyznání víry, tzv. šahádu, která zní: „Prohlašuji, že není boha kromě Alláha a prohlašuji, že Muhammad je poslem Alláha.“

Nejnovější kniha známého českého psychologa Jeronýma Klimeše nese podtitul „Na útěku od sebe k tobě a od tebe k sobě“. Trochu to připomíná hořký anglický bonmot: „Manželství je zvláštní instituce. Ti, kteří jsou vně, chtějí dovnitř, a ti, kteří jsou uvnitř, chtějí ven.“ Jenže tento poněkud cynický výrok už u nás přestává platit. Dnes je stále více těch, kteří dovnitř nechtějí.