Ve čtenáři životopisu svatého Ignáce z Loyoly na jednom místě poněkud zatrne. Je to hned na začátku, krátce po tom, co se Ignác po svém zranění u Pamplony obrátil a místo rytířských románů nalezl zalíbení v životopisech světců. Už se zasvětil nebeské Panně, „slíbí Bohu ustavičnou čistotu“, „každou noc bičuje své hříšné tělo“ a tak dále, aby se podobal světcům. „Vnitřního jejich života ještě plně nechápe,“ konstatuje F. S. Horák v jeho životopise.

Je to zkušenost, kterou zřejmě udělali nejen misionáři, ale hodně lidí, kteří chtěli druhým zprostředkovat svou víru. Určitý typ lidí nereaguje, je „neoslovitelný klasickými prostředky“. Nebo, jak říká Druhý vatikánský koncil, zdá se, že nepociťuje žádný náboženský neklid. To se netýká jen druhých, jsou lidé, kteří by rádi věřili, ale nejsou toho schopni. Dojdou nejdál jen k tomu, že by chtěli, že možná nějak rozumově dospěli k nějakému přesvědčení, ale chybí jim prožitek a zkušenost.

Je náboženství radostná záležitost, splynutí s Bytím, nebo drama, které nás upozorňuje na propasti lidské existence, na naši pomíjivost a zánik? Jeden z druhů náboženské zkušenosti se nazývá náboženstvím zdravé mysli. (Je opakem náboženství duše nemocné.)

Pokud se někdo domníval, že stav soupeření mezi křesťanstvím a islámem na vlastním území, tedy v Evropě, může přinést nějaké náboženské (míněno křesťanské) oživení na našem kontinentu, by měl být opatrný. Zvýšení počtu muslimů v Evropě zatím nepřineslo křesťanskou obrodu, ale spíše posílilo myšlenku sekulárního státu.

Debata o tom, co patří k jádru křesťanské víry, trochu připomíná diskusi, co všechno můžeme odsekat z člověka, aby pořád ještě zůstal naživu. Docela hodně. Můžeme postupně ubírat různé koncily a synody, myslitele, dogmata, více či méně závažná prohlášení, vyškrtat pár autorů z prostředí konkurenčních konfesí. Pak ještě zbude evangelium. Tam se tvůrčí činnost nezastaví, protože jsou tu ještě zázraky.