Když přišla občas řeč na to, proč církev (a zvláště ta naše katolická) získala u nás po Listopadu 89 tak špatnou mediální tvář, opakovaně jsem slyšel – zejména od různých představitelů církve – že to v prvé řadě způsobila naše naprostá nepřipravenost k práci v médích: „neměli jsme ty správné lidi“. Myslím, že to tak úplně nebylo. Ale v celé tehdejší československé mediální krajině byl jeden zcela nepřehlédnutelný „případ“, který se vymykal tehdejšímu standardnímu redaktorskému „provozu“: Petr Příhoda.

V Olomouci proběhlo 16. a 17. května kolokvium Na cestě k dialogu v církvi, které otevřelo některá témata, o nichž se v církvi příliš nemluví. Za touto událostí se ohlíží známý katolický publicista.

Podle výzkumu, který jsme v Národním institutu dětí a mládeže před dvěma lety uskutečnili v rámci projektu Klíče pro život, jsou – kromě kamarádů – na škole nejpřitažlivější přestávky. A přitom naše děti tráví ve škole takové kvantum času.

V týdnu před výročím komunistického puče (25. února 1948) poslankyně KSČM Marta Semelová v České televizi nevídaně přímočaře ospravedlňovala popravu Milady Horákové a opětovně se přihlásila ke Klementu Gottwaldovi. Proč je komunistická ideologie stále tak lákavá a proč ji křesťané musí odmítnout?

Nedávná debata o „církevních restitucích“  v pořadu Michaely Jílkové Máte slovo v plné nahotě ukázala, proč diskuse na tohle téma u nás zatím nevedou k nějakému posunu v porozumění mezi těmi, kdo tento zákon hájí, a těmi, kterým lidově řečeno „pije krev“.