Evangelia nám líčí postavu Jana velmi plasticky – neohrožený hlasatel slova, které ještě není vidět, člověk pokory, sebezáporu, ale také bezpochyby charismatický učitel a člověk hluboké kontemplace. Bylo-li na počátku slovo, pak Jan se sice nestal tím slovem, ale světlem, které na něj ukazuje.

Evangelia nám líčí postavu Jana velmi plasticky – neohrožený hlasatel slova, které ještě není vidět, člověk pokory, sebezáporu, ale také bezpochyby charismatický učitel a člověk hluboké kontemplace. Bylo-li na počátku slovo, pak Jan se sice nestal tím slovem, ale světlem, které na něj ukazuje.

Evangelia nám líčí postavu Jana velmi plasticky – neohrožený hlasatel slova, které ještě není vidět, člověk pokory, sebezáporu, ale také bezpochyby charismatický učitel a člověk hluboké kontemplace. Bylo-li na počátku slovo, pak Jan se sice nestal tím slovem, ale světlem, které na něj ukazuje.

Zjednodušuji pro tento článek slovo postmoderna na označení ještě mladého 21. století, ve kterém běžný Euroobčan prožívá jakési zklamání z moderny minulých století, kdy mu byly slibovány různými ideologiemi ráje na zemi, které přijdou, pokud se člověk osvobodí od nějakých božských mýtů a postaví se pouze „své nohy“. Co takovému postmodernímu skeptikovi může říci dnešní běžný křesťan, který trvá na tom, že dějiny jsou jako úsečka, na které se svět pohybuje z vůle Boha od stvoření do posledního soudu a jejich motorem je Duch, o kterém křesťan tvrdí, že je nějak Svatý!?

Zjednodušuji pro tento článek slovo postmoderna na označení ještě mladého 21. století, ve kterém běžný Euroobčan prožívá jakési zklamání z moderny minulých století, kdy mu byly slibovány různými ideologiemi ráje na zemi, které přijdou, pokud se člověk osvobodí od nějakých božských mýtů a postaví se pouze „své nohy“. Co takovému postmodernímu skeptikovi může říci dnešní běžný křesťan, který trvá na tom, že dějiny jsou jako úsečka, na které se svět pohybuje z vůle Boha od stvoření do posledního soudu a jejich motorem je Duch, o kterém křesťan tvrdí, že je nějak Svatý!?