Církev má vyzkoušené prostředky pastorace v zemích, kde panuje bída, eventuálně autoritativní režimy. Bohužel neví si moc rady se situací ve vyspělých zemích, kde ztrácí na všech frontách. Je to úkolem našich generací, nás, kteří jsme v těchto podmínkách vyrostli, abychom našli nové způsoby hlásání evangelia, aby lidé slyšeli náš hlas.

Velmi často při setkáních s představiteli církví slyším názor, že křesťané angažující se v politice mají být rozptýleni v různých politických stranách. S názorem bych souhlasil, pokud by počet lidí hlásících se k církvím v České republice byl obdobný situaci v Itálii nebo Polsku. Takové poměry tu však nejsou.

Magazín ChristNet publikoval rozhovor s účastníkem Plenárního sněmu římsko a řecko-katolické církve. Jednalo se o rozhovor anonymní, protože autor odpovědí (nazvěme jej pan/-í X) si z osobních důvodů nepřál zveřejnění svého jména. Je třeba  zdůraznit, že se nejedná o žádný zlý anonym a měli bychom se spíše zamyslet nad prostředím, které mezi křesťany panuje. Přetvářka, nedůvěra či strach z toho, že za svoje otevřené názory budu mít problémy dobrou vizitku církvi neudělá. Po přečtení zajimavé protireakce Jiřího Zajíce musím ale také přiznat, že za některými tvrzeními pana-í X může být i částečná neiformovanost a zklamání...

Zatímco na prvním plenárním zasedání se vyjadřovala většina účastníků bez rozdílu funkce, na druhém jako by se rozevřely nůžky mezi těmi, kteří sněm vzali opravdu za svůj, a těmi, kteří zřejmě definitivně rezignovali.

První příspěvek pana Šístka byl zakončen větou: "Vybízím samozřejmě k zamyšlení a diskusi této problematiky také přispěvatele portálu ChristNet.eu." Tedy jsem se zamyslel a do mnou neotevřené diskuse se zapojil. A to už podruhé i přesto, že téma je (řečeno slovy pana biskupa Duky) delikátní. K některým věcem je ještě dobré se vyjádřit.