Seznamka
Martin C. Putna
Autor: Nekostel / Jakub Rais
Základem kázání jsou verše z knihy Daniel 5,17–28
Daniel na to králi odpověděl: „Nech si své dary. Odměnit můžeš někoho jiného. Ten nápis ale králi přečtu a jeho smysl vyložím.
Slyš, králi! Nejvyšší Bůh dal tvému otci Nabukadnezarovi království, velikost, slávu a velebnost. Pro tu velikost, kterou ho obdařil, jej s bázní a chvěním ctili lidé všech národů a jazyků. Koho chtěl, zabil, a koho chtěl, ušetřil. Koho chtěl, povýšil, a koho chtěl, ponížil. Když ale zpyšněl v srdci a zatvrdil se v nadutosti, byl ze svého královského trůnu sesazen a o svou slávu připraven. Byl odehnán pryč od lidí a dostal rozum zvířecí. Žil mezi divokými osly, jedl trávu jako býk a tělo měl mokré od rosy, než poznal, že nad lidským královstvím vládne Bůh Nejvyšší, a koho chce, nad ním může postavit.
Ale ty, jeho syn Belšasar, ses v srdci nepokořil, přestože jsi to všechno věděl. Naopak ses pozvedl proti Pánu nebes. Nechal sis přinést nádoby z jeho chrámu a popíjel jsi z nich se svými velmoži, manželkami a konkubínami. Oslavoval jsi bohy ze stříbra, zlata, bronzu, železa, dřeva i kamene, kteří nevidí, neslyší ani nic nevědí – ale Bohu, který má v moci každý tvůj dech a každý tvůj krok, jemu jsi slávu nevzdal! To proto poslal onu ruku, která napsala ten nápis.
Ten nápis zní takto:
MENE MENE TEKEL UFARSIN.
Smysl těch slov je následující:
Mene – Bůh tvé kralování ‚sečetl‘ a podtrhl.
Tekel – byl jsi ‚zvážen‘ na vahách a shledán příliš lehkým.
Peres – tvé království je ‚rozpolceno‘ a dáno Médům a Peršanům!“
Co má křesťan dělat v situaci, jaká nastala? V situaci ruské válečné agrese na Ukrajině? Pomáhat? Samozřejmě, od toho je tady.
Modlit se za mír? Ano – ale. Když se řekne „mír“ – kdo by protestoval. Jenže jsou různé míry. Kdyby se bývala Putinovi povedla blesková válka a Ukrajinu býval obsadil – ano, býval by nastal formální „mír“. Mír vnější, mír „ne-válka“, mír prolhaný, mír pokrytecký, mír na hrobě svobody; a beztak na tisících „obyčejných“ hrobů.
Tož za takový mír se asi nemodlíme.
Jsou v dějinách situace, kdy k nám z biblického světa promlouvají výzvy k nenásilí – ale jsou i situace, kdy k nám najednou promluví ony často tak vzdálené, tak „bojovné“ žalmy – žalmy, vyzývající Boha, ať pyšné tyrany a lháře srazí:
„Ty přece, Bože, nemáš rád podlost,
nikdo zlý u tebe nesmí být.
Před tvýma očima neobstojí zpupní,
v nenávisti máš všechny zlosyny.
Vniveč obracíš všechny lháře –
vrahy a podvodníky si Hospodin oškliví! (…)
Vždyť v jejich ústech není upřímnosti,
jejich nitro je plné záhuby,
zející hrob je hrdlo jejich,
nástroje klamu jejich jazyky.
Odsuď je, Bože,
na svoje plány ať doplatí!
Zavrhni je, že mají tolik vin –
vždyť proti tobě povstali!“
(Ž 5,5–7.10–11)
Kdy se má křesťan modlit za mír – a kdy za pád zločinců a lhářů? To je třetí úkol, k němuž jsou křesťané povoláni: Rozumět. Rozlišovat. Chápat hlubší smysl toho, co se děje. Křesťanství není jen náboženství lásky, ale také náboženství pravdy. Pilátovo „co je pravda?“ (J 18,38) je lidsky pochopitelné, a mělo by se odvážně používat proti příliš suverénním jistotám teologických systémů a systematických teologů. Vůči naší lidské zkušenosti je to však rezignace na jednu z fundamentálních křesťanských hodnot.
I v lidské zkušenosti je často těžké rozumět spletitým událostem, mezi jednotlivci i mezi národy: kdo co komu přesně řekl a co udělal, „kdo si začal“.
V tomto smyslu je náš hrozný čas časem požehnaným: Že je to tak jednoduché a tak jednoznačné! Goliáš a David, agresor a oběť, útočník a obránce.
V tomto smyslu nepojmenovává celou pravdu ten, kdo říká „mír“ a „smíření“ - aniž by řekl, kdo je vinen. Křesťanský je totiž i onen prorocký, vyčítavý, varovný prst: TY jsi vinen! Ty máš uznat vinu, ty se máš kát! Ty se máš snažit odčinit zlo, které jsi způsobil!
Apelovat na oběť, aby přijala zlo a „smířila se“, aniž se řekne to první, je zbožně znějící lež.
V tomto smyslu je zbabělé a alibistické i prohlášení pravoslavných biskupů českých zemí a Slovenska. Soucit s trpícími, slib pomoci – ano. Ale pak, místo pojmenování viníka a apel na jeho účinné pokání, blábol o „bratrských národech“: „Chceme doufat, že historické a duchovní vazby mezi Ukrajinou a Ruskem napomůžou zúčastněným stranám vyřešit vzniklý konflikt ne násilím, bojovým pustošením a nesmyslnými ztrátami na lidských životech, ale právě naopak – úsilím o mír a připraveností jednat a hledat přijatelná východiska.“ Cožpak to nejsou právě ony historické vazby mezi Ukrajinou a Ruskem, které Rusko uvádí jako důvod svého práva vládnout na Ukrajině? Cožpak to není právě ona vůle Ukrajiny jít vlastní cestou, bez Ruska, která kremelského tyrana tolik rozzuřila?
Nejstrašlivější podobou „křesťanské“ reakce na ruskou agresi je ovšem jednání moskevského patriarchy Kirilla, který válku jednoznačně podporuje, a podporuje i démonizaci, dehumanizaci oběti. „Síly zla“ mají být poraženy – a kdo že jsou ty síly zla? No přece Ukrajinská pravoslavná církev, která se také, jako ukrajinský národ, rozhodla pro svobodu od Ruské pravoslavné církve. Jak praví stará Kralička, „kdo smrdí, smrď ještě“ (Zj 22,11). Patriarcha Kirill, věrný fízl KGB a věrný pomocník svého cara, zasmrděl ještě, když příště kázal o tom, že Ukrajina zaslouží porážku, ježto není dost „křesťansky“ homofobní.
Naopak nejjednoznačnější křesťanskou reakcí, která zazněla v našem prostoru, byla výzva kazatele Pavla Černého – vyloučit Ruskou pravoslavnou církev ze Světové rady církví, neboť svojí podporou agresivní války popírá základní křesťanské hodnoty.
Připojí se aspoň některá z křesťanských církví naší vlasti k jeho výzvě? Nebo všechny zůstanou „vlažné, a ani studené, ani horké“? (Zj 14,16)
Žel, tak hořce jednoduché to je.
Jednoduše – ale přitom ne zjednodušeně. Nejde totiž jen o tuto konkrétní válečnou agresi, ani jen o tohoto jednoho ruského tyrana. Jde o hříchy, ze kterých se tato agrese zrodila a tento tyran vyrostl. Pozice ruských tyranů je totiž založena na dvou konkrétních hříších, jež jsou hluboce vrostlé do ruského mocenského systému: hřích pýchy – a hřích lži. V tom je současný ruský tyran věru věrným potomkem oněch tyranů minulosti, které tolik obdivuje, od Ivana Hrozného po Stalina – a věrným potomkem oněch babylónských tyranů, o kterých mluví kniha Daniel: Nabukadnesar „zpyšněl v srdci a zatvrdil se v nadutosti“ – „Ale ty, jeho syn Belšasar, ses v srdci nepokořil, přestože jsi to všechno věděl. Naopak ses pozvedl proti Pánu nebes.“
Pýcha nad nebesa: Belšazar symbolicky překročil míru tím, že použil chrámové nádobí na palácovou párty; on i Nabukadnesar i Hrozný i Stalin i Putin tím, že si myslí, že jsou jako Bůh; že jsou pomazaní, vyvolení, že můžou všechno.
Ne, opravdu nejde jen o toho jednoho Putina, ani o linii carských tyranů, kteří si myslí, že jsou jako Bůh. Jde o celou hříšnou strukturu ruského imperialismu, který si myslí, že je pomazaný, vyvolený, že může všechno, že „nese světu světlo“, ať svět chce nebo nechce. Jednou to bylo pravoslaví – podruhé komunismus – dnes potřetí nacionalismus říznutý homofobií. Ideologie je druhotná. Prvotní je přesvědčení, že „my jsme lepší než zbytek světa“, „my jsme vyvolený národ“, „my jsme v právu“.
Pamatujete, jak Maršál v Čapkově Bílé nemoci řve „My jsme v právu“, když vyhlašuje agresi proti nejmenovanému malému národu v sousedství?
Odpovědět by se jistě mohlo: Ale Čapek přece nemodeloval svého Maršála prvotně podle ruských tyranů. Ve třicátých letech byla i naše západní a střední Evropa plná větších či menších Maršálů; a také se leckteří dovolávali Pánaboha a „křesťanských tradic“.
Na což se odpovědět musí: Ano! A je to hanba naší západní a střední Evropy!
Jenže mezi západními imperialismy a ruským imperialismem jest jeden fundamentální rozdíl. Po katastrofách dvacátého století se Západ za své viny kaje. Nejdřív a nejdůsledněji Německo, které se v tomto smyslu stalo nejkřesťanštějším národem Evropy. Mnohem později se však také Francie a Británie a Amerika a další země začaly kát za svůj imperialismus. Dnešní „obyčejný“ Francouz, Brit či Američan obvykle dnes není hrdý na impéria, která jejich země kdysi vlastnila. „Obyčejný Rus“ je naopak vychováván v pýše na ruské impérium a ruskou armádu.
Je tedy dnešní „obyčejný Rus“ spoluvinen za Putinovu agresi?
A co to je „vinen“?
Jsou různé stupně viny. Německý filozof Karl Jaspers, který se během nacismu pokoušel zachránit svou židovskou manželku a díky neuvěřitelnému štěstí i pomoci přátel se mu to opravdu podařilo, vydal brzy po válce knihu Otázka viny. V ní rozlišuje různé stupně viny: Vinu kriminální; vinu politickou; vinu morální; a konečně vinu metafyzickou. Ta poslední je vina, kterou cítil i on sám: Za to, že vůbec přežil, když tolikeří jiní zahynuli.
Nuže, vina dnešního „obyčejného Rusa“ jistě není kriminální ani politická; o formální demokracii v Rusku jistě žádných iluzí netřeba. Je to však vina morální. Vina každého, kdo naslouchá oné sladké písni „my Rusové jsme lepší než jiné národy“, „my jsme v právu“, a ta píseň se mu líbí. Vina každého, jehož jménem se vraždí civilisté na Ukrajině, a on necítí vinu.
Uznat vlastní vinu. Uznat vlastní kolektivní pýchu. To je pravda, kterou by Rusko mělo slyšet. Pravda!
Jenže popírání pravdy je tím druhým historickým hříchem ruského imperiálního systému. „Pravda“ je to, co chce car. „Pravda“ je to, jak chceme, aby nás svět viděl.
Ulhávání skutečné pravdy o ruské realitě je ruským hříchem už od časů oné Moskvy Ivana Hrozného. Nejdřív vymyslel teroristický systém s názvem „opričnina“ – pak ho zrušil a zakázal vůbec vyslovit pojem „opričnina“.
To jsou ty slavné Potěmkinovy vesnice, inscenované ostatně právě na Ukrajině na sklonku 18. století.
To je předvádění „radostné sovětské reality“ západním intelektuálům třicátých let, kteří se jeden po druhém, Rolland a Shaw a Wells a Kazantzakis a další, nechali obalamutit. Když jeden z nich, André Gide (mimochodem: spisovatel původem z francouzské protestantské menšiny, vychovaný tedy v citlivosti pro pravdu a pro imperiální podvody), velmi věcně a střízlivě vylíčil v Návratu ze SSSR (1936), co viděl – a to ani neviděl Gulag! - vrhli se na něj jako na zrádce všichni, kdo tak velmi chtěli „věřit v Rusko“.
To je to Solženicynovo „nežít ve lži“: Říci pravdu, kterou imperiální propaganda ulhává. V jeho době konkrétně: Pravdu o gulagu. Pravdu o systému koncentračních táborů.
Mezi Stalinovým a Putinovým režimem jest kontinuita v ulhávání nepohodlné pravdy. Změnila se však metoda. Za Stalina a jeho nástupců šlo o to, nepropustit na veřejnost, zvláště pak ne do tisku, pravdivé informace. Za Putina jde o to, vypustit na veřejnost, zvláště pak na internet, příliš mnoho lživých, pravdě-tak-trochu-podobných informací. Tak mnoho, aby lidé přestali věřit, že pravda existuje a že je možné ji poznat. Putin chce udělat ze všech lidí na Západě Piláty, rezignovaně povzdechující „co je pravda?“
Ruský imperiální systém systematického vypouštění lží je jedním velkým, strašlivým, kolektivním hříchem. Hříchem tímto je spoluvinen každý, kdo si „tak trochu“ ukoukává na ruské „zdroje“, „jestli to taky není tak trochu pravda“. Každý, kdo pak trousí přátelům „no, já jsem četl na internetu, že prý…“
A že se tohoto hříchu dopouštějí i leckteří křesťané – platí i pro ně:
„My jsme se nenarodili ze smilstva, odpověděli. Máme jednoho Otce, Boha!
Ježíš jim řekl: „Kdyby byl vaším Otcem Bůh, milovali byste mě, protože jsem vyšel z Boha a od něj přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, to on mě poslal. Proč nerozumíte mé řeči? Nemůžete mé slovo ani slyšet! Váš otec je ďábel a vy chcete plnit touhy svého otce. Od počátku to byl vrah a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví, jak je mu vlastní, neboť je lhář a otec lži.“ (J 8,41-44)
Ruský režim tedy je hluboce antikřesťanský. Není to jen běžná diktatura. Je to režim rouhání, režim klanění se modle Vyvoleného národa a modle Cara.
Rusko je Sodoma.
A pak je tu to druhé Rusko. Rusko opoziční, Rusko disidentské, Rusko protestující. Za carů, za bolševiků, za Putina.
Lidé, kteří jsou připraveni nechat se mlátit a zavírat.
Lidé, kteří vědí, že riskují i svůj život.
Lidé, kteří často v zoufalství dělají zoufalé činy.
Lidé, kteří dnes zachraňují čest Ruska.
Lidé, kteří dnes zachraňují duši Sodomy.
Slyšíme a čteme dnes o demonstracích, o peticích proti válce – mimo jiné i z prostředí pravoslavné církve.
V tomto smyslu je náš čas možná časem milosti: Časem, v němž se najdou noví spravedliví, kteří řeknou Sodomě NE.
…a co my? My Češi? My jsme snad bez viny?
Je-li Rusko Sodoma – co když my jsme Gomora?
Zhřešili jsme a jsme spoluvinni – přinejmenším tou vinou morální.
Nemalá část české pravice se nechala nachytat na Putinovy „křesťanské hodnoty“.
Nemalá část české levice se nedokázala probudit z rusofilské tradice českého komunismu a v rámci svého boje proti západnímu imperialismu odmítala vidět imperialismus ruský.
Skoro všichni se vymlouvali na údajnou nutnost s Ruskem obchodovat.
Skoro všichni se provinili neznalostí Ukrajiny, ignorováním Ukrajiny, pohrdáním Ukrajinou; a hle, „kámen staviteli zavržený stal se kamenem úhelným“ (Ž 118,22), Ukrajina je dnes duchovním středem Evropy.
Skoro úplně, úplně, úplně všichni jsme pak zhřešili lhostejností k tomu, co se děje v Rusku a na Ukrajině. Když v Moskvě zavraždili novinářku Annu Politkovskou nebo když Putin vtrhl do (křesťanské!) Gruzie nebo když, nebo když, nebo když – kolik „obyčejných lidí“ přišlo na demonstrace? Kolik žádalo od našich politiků rázný postup vůči Rusku?
O politicích pak radši nemluvím.
Nejde jen o to, kolik se v ruské Sodomě našlo a najde spravedlivých.
Jde i o to, kolik se v české Gomoře našlo a najde spravedlivých:
Hospodin řekl: „Křik Sodomy a Gomory je velký a jejich hřích velmi těžký. Proto sestoupím a uvidím: pokud jednali tak, jak nasvědčuje křik, jenž se mi donesl, je s nimi konec; a pokud ne, poznám to.“
Ti muži odtud pokračovali k Sodomě, ale Abraham ještě zůstal před Hospodinem. Přistoupil blíž a řekl: „Cožpak smeteš s ničemným také spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých. Smeteš je také? Neušetříš to místo kvůli padesáti spravedlivým, kteří tam jsou? Takovou věc bys nikdy neudělal – usmrtit s ničemným také spravedlivého! Tak by byl spravedlivý jako ničemný – to bys neudělal! Cožpak Soudce vší země nebude jednat podle práva?“
Na to Hospodin řekl: „Najdu-li v tom městě, v Sodomě, padesát spravedlivých, ušetřím kvůli nim celé to místo.“
(Gn 18,20–26)
Proneseno 8. března 2022 v Rock Café, v cyklu NEKOSTEL
