Články – Michael Martinek:

Na jedné straně se zdůrazňuje, že synodalita neznamená demokracii, na druhé straně nelze popřít, že synodalita předpokládá určité demokratické prvky. Přitom je třeba rozlišovat organizační vedení církve a rozhodování o věroučných a morálních otázkách (Magisterium). Pokusme se o stručný pohled do obou zmíněných oblastí, bez nároku na hlubší historickou a teologickou argumentaci.

Chci se s vámi vrátit k poslednímu zasedání synody a jejímu závěrečnému dokumentu. Ten nás hned na začátku ujišťuje, že Synodální cesta již přinesla první plody, jsme ale teprve na jejím křehkém začátku. Stačí hloupé slovo nebo autoritativní rozhodnutí, a celá ta cesta by se mohla zase uzavřít.

6. ledna se stala řeholnice Simona Brambilla prefektkou Dikasteria pro instituty zasvěceného a apoštolského života. Můj první pocit z této informace je radostný, papež pokračuje ve svých reformních krocích, dělá maximum toho, co v této chvíli považuje za možné. Jeho snaha o posílení vlivu žen ve vedení církve tím dostává jasné kontury. Zároveň však cítím obavu a soucit: co asi bude prožívat žena v té mužské mocenské společnosti? 

Hned na začátku jednání nedávno zahájené synody v Římě byl oheň na střeše, když prefekt Dikasteria pro nauku víry oznámil, že zatím nelze očekávat pozitivní rozhodnutí o jáhenském svěcení žen. Naštěstí se i na této synodě ukazuje podobná dynamika jako na druhém vatikánském koncilu, jehož delegáti při prvním zasedání smetli ze stolu většinu připravených návrhů.

Tradiční církevní podoba křesťanství v Evropě zaniká, a možná to postupně přijde i ve zbytku světa. Ale to neznamená, že by muselo skončit křesťanství ve své duchovní podstatě, jako síla, které pomáhá člověku zvládat náročný život, která ho propojuje s ostatními lidmi, s vesmírem i s Bohem, která dává smysl i nesmyslným situacím.