Údajné oběti sexuálního zneužívání v Irsku jsou nespokojené se zněním dopisu Benedikta XVI. adresovaného tamním katolíkům. List přitom říká jen to, co může, a to, co by rozumný člověk elementárně znalý problematiky očekával. A není vůbec útočný.

Ráda bych komentovala článek, který vyšel nedávno v Magazínu ChristNet.eu. Mám podobné zkušenosti jako autor Jiří Baroš. Jako konvertitka pocházím ze sekulárního prostředí a nadále v něm žiji. Mohu tedy porovnávat obě prostředí, církevní i světské. Souhlasím s autorem, že některá církevní společenství mají k obrazu Nejsvětější Trojice nejen daleko, ale nesplňují ani přirozená kritéria. Za velmi závažný považuji postřeh, že tam, kde chybí sdílení, chybí také svědectví.

 Když se někdo zmíní o netolerantních režimech prosazujících koncept jedné víry na svém území, vybaví se nám především příběhy dob dávno minulých či zprávy ze zemí od Evropy notně vzdálených. Ale je tomu tak doopravdy? Nepodílíme se jako Evropané na tvorbě náboženských radikálů a mučedníků pro víru? 

Komentátoři a publicisté, ať už Ti místní, nebo přespolní, se téměř předhání v popisování osobnosti nového pražského arcibiskupa, nebo formulování očekávání, či dokonce diktování toho, co by měl nový pastýř dělat. Sám s napětím očekávám další komentáře, rozbory a rady poradců. Rád bych jen, abychom pro samé rozbory osobnosti nového arcibiskupa a rozbory prostředí do kterého vstupuje nezapomněli na to podstatné, jak se ostatně nezřídka stává splašené historicko-kritické metodě v biblistice.

Kristus je pro všechny generace, minulé, současné i budoucí – ne nadarmo se zpívá …Ježíš, stále stejný včera, dnes…. Při povrchním pohledu se může zdát, že ve středu zájmu je mládež. Do jisté míry ano, podobně jako ve vícegenerační rodině, kde se vždy věnuje zvýšená péče dětem. Je třeba jim  předat určité hodnoty a připravit je pro samostatný život -  tedy zajet na hlubinu a převzít odpovědnost...