A tak si říkám, jak bychom přijali Pavla dnes? Kdybychom byli tehdejší „židé“ – v dnešních podmínkách bych řekl třeba komunisté – asi bychom Pavla za vystoupení ze strany nepochválili. Do roku 89 by to neměl snadné. A co po roce 89? Prošel by lustracemi? Dokázali bychom ho přijmout? A jak se chováme k bývalým komunistům? Kteří se dnes hlásí k něčemu úplně jinému? S trochou nadsázky ke „komunistodemokratům“? Odlišujeme je od „disidentdemokratů“?

 A tak si říkám, jak my dnes, v této dnešní době můžeme hlásat radostnou zvěst. A napadá mně spousta příkladů z politiky. Možná jedním z nich je i radarová základna v Brdech – kdy vládní politici rozhodli o tom, že základna bude stát a přinesli to jako radostnou zvěst. Je to trošku podobné Gabrielovi, neboť i on zvěstoval něco, co už bylo rozhodnuto.

Debata o současné církvi, odstartovaná záležitostmi kolem údajných i skutečných spoluprací  katolíků, včetně kněží, s politickou policií předchozího zločinného komunistického režimu, se přesmykla do roviny ještě mnohem důležitější – totiž samotného života dnešní (katolické) církve. Kateřina Tetivová tu předestřela dosti chmurný obraz o tom, jak to „ve skutečnosti chodí mezi námi katolíky“, opřený o její vlastní zkušenosti, které rozhodně nemíním přehlížet, natož zpochybňovat. Na druhé straně – jistě i proto, že jí nějaké papírové údaje a logické zákony nezajímají, provádí zobecnění, která jsou téměř ve všech případech nepravdivá.

Zákony logiky a osobní zkušenost se někdy mohou poněkud míjet. Osobní zkušenost, i když nenahraditelná, může být někdy příliš subjektivní.  Církev je tvořena lidmi a ti jsou různí. V dětství jsem vnímala církev jako takový paralelní svět, který se občas protíná s tím naším, normálním - Vánoce s jesličkami, velikonoční zvony a hodné řádové sestřičky z Mirošova, které si se mnou tak trpělivě hrály, když jsem se smrtelně nudila na návštěvě v domově důchodců. Časem se mi tento sváteční svět začal vzdalovat, tak jako svět hraček a pohádek. Na základní škole jsem přečetla všechno, na co jsem přišla, a tak není divu, že jsem získala představu o církvi tak trochu jako o Starém Bělidle.

V poslední době mě zaujala řada článků o spolupráci mnoha veřejně známých lidí s StB. Doufám, že se alespoň v křesťanských kruzích vyhneme neustálému obviňování a neustálým výmluvám. Nechci psát o známých a stále propíraných případech, o těch nic nevím. Chtěla bych se podělit o vlastní zkušenost. Před nějakou dobou jsem se dozvěděla, že jeden pán, s kterým jsem dost úzce spolupracovala, je veden v seznamu spolupracovníků StB. Bylo mi z toho na nic a žralo mě to. Už jen kvůli tomu, abych se tím pořád netrápila, jsem ho mezi čtyřma očima požádala o vysvětlení.