Marťan působí jako „obyčejný“ film. Je tak obyčejný, až je pozoruhodný. Pokusím se vysvětlit, jak to vlastně myslím. Marťan by mohl být akčním filmem. A skutečně akční je, ale člověk by skoro řekl, že tak nějak cudně. Ve filmu chybí jakékoli moralizování. A to přesto, že líčí celou řadu důležitých rozhodnutí, která mají morální dosah.

Mohlo by se zdát, že už není možné sdělit něco nového. Faktograficky možná opravdu ne. Avšak literární debut Romany Křenkové Peřiny a chléb zřetelně vybočuje z řady obvyklých svědectví, a to nejen stupněm své autenticity, ale i existenciálním rozměrem. Autorka vládne jazykem a vypravěčským uměním, čímž své čtenáře přímo vtahuje proti proudu času do období zvaného normalizace a vede ho k zamyšlení, které tuto epochu přesahuje.

„V jednom kostele straší a jsou tam duchové farníků," oznámil mi jeden můj známý, kterého jsem nedávno potkal. Nedůvěřivě jsem se na něj podíval a vyhrkl jsem: „Kde?“ domnívaje se, že si ze mě dělá blázny. „Tys je viděl?“ opáčil jsem a doufal jsem, že jej tou otázkou přivedu do úzkých. „No, viděl a když budeš chtít, uvidíš je také. Zajeď se podívat do Lukové u Manětína, stojí tam starý kostel, který drží pohromadě snad jen silou vůle a omítkou."

V minulých letech každoročně přicházela na trh další kniha Tomáše Halíka. Rok 2014 byl přelomovým – vyšly hned dvě knížky v Nakladatelství Lidové noviny ilustrované Patrikem Háblem (Obnovíš tvář země a Žít v dialogu). Uvedené tituly navazují na předchozí v tom, že jde o výběr z Halíkovy publikační činnosti.

Jedna ze zásadních otázek, které jsou spojeny s vystavováním současných uměleckých děl v kostelech, souvisí s účelovostí takové intervence. Jinými slovy s tím, zda umělecké dílo sakrálnímu prostoru skutečně něco dává, nebo z něj jen bere, jen ho využívá.