Články – Jan Uhlíř:
Portréty a rozhovory
Jsem „fanda“ všeho, co se stává platformou otevřenosti a sdílnosti
Jan Uhlíř / 7. 12. 2006
Především musím říci, že jsem „fanda“ všeho, co se stává platformou otevřenosti a sdílnosti. To ádéčko sledovalo. Ale, málo platné, hned v začátku jsem viděl - nebudu kvůli diskrétnosti vyslovovat jména, ale šlo o témata - jako by se o nich církev měla dohadovat, ale ona jsou přitom jasná. Nebo byla nepřiměřená mládeži. Můžeme o těchto věcech hovořit, ale nemůžeme přitom dojít napřed k jiným závěrům. Portréty a rozhovory
Mladí lidé potřebují velmi pregnantně poznávat identitu své víry
Jan Uhlíř / 4. 12. 2006Portréty a rozhovory
Vůbec nám nejde o lustrace, ale o pokání
Jan Uhlíř / 17. 11. 2006
Nám, signatářům otevřeného dopisu kardinálovi Vlkovi, vůbec nejde o lustrace, protože „církev má jiné cesty“, jak píše kardinál. Ale pak ta cesta musí být průhledná, musí být jasná. A to jde jedině přes pokání. O lustrace nám vůbec nejde: to musí být něco hlubšího, bytostnějšího, z hloubi srdce. To musí být opravdové obrácení. Když se nezdaří jít cestou pokání, tak to vede k rozkladu. (V rámci rozhovoru přinášíme i exklusivní vyjádření Tomáše Halíka a biskupa Lobkowicze - red.)
Portréty a rozhovory
Proč usiluji o pokání, odpuštění a smíření v katolické církvi
Jan Uhlíř / 14. 11. 2006Hodně pro mě znamenal Zvěřinův samizdat ze 70. let „Nežít v nenávisti“. Kdybych nedělala to, co dnes dělám – míním tím svoje úsilí o pokání, odpuštění a smíření v církvi –, tak bych asi v nenávisti žila. Kdybych to v sobě dusila a nejednala podle svého svědomí, zatarasila bych si cestu ke Kristu.
Magazín ChristNet.eu již 6. října publikoval otevřený dopis kardinálu Vlkovi "Voláme po pokání, odpuštění a smíření" a 13. října zveřejnil první reakci Arcibiskupství pražského na sloupek v MfD z pera Marie Rút Křížkové. Slíbené aktuální vyjádření však arcibiskupství ani po měsíci (do 13. listopadu) nevydalo (red.).
Žalmy - to jsou písně a já jsem muzikant. Nikdy jsem neplánoval, že začnu zpívat žalmy, přišlo to samo. Prostě jsem si četl – a najednou jsem na pozadí textu zaslechl docela konkrétní melodii. Stačilo se tomu nebránit. Asi po roce a půl, kdy už jsme hráli kolem 26 žalmů, to přestalo tímto způsobem fungovat. 
Když se dnes mluví o církvi, často zaznívají velká slova: krize, polarizace, únava nebo nedůvěra. Stačí otevřít sociální sítě pod jakýmkoli článkem o víře či společnosti a člověk snadno získá pocit, že veřejný prostor stále častěji ovládá podezřívání, ideologické zákopy a rychlé soudy. O to důležitěji dnes působí zkušenost malých komunit – míst, kde se lidé znají jménem, kde spolu nejen slaví liturgii, ale také vaří, vedou spory, odpouštějí si a učí se spolu žít.
Komise špičkových teologických expertů konečně vyjádřila to, co mnoho křesťanů vnímá a tvrdí už desítky let a o čem já jsem tady mnohokrát mluvil: když spolu žijí v lásce a ve svobodě dva dospělí lidé stejného pohlaví, tak to může být krásný a hodnotný vztah, na kterém není nic hříšného a Bůh mu s radostí žehná.