Články – Pavel Černý:

Náboženství a politika se vzájemně ovlivňují. V minulosti každé spojení trůnu a oltáře skončilo pro církev kompromitujícími fakty a často přímo katastrofou. V Evropě se poslední „státní církve“ oddělují od státu. Tento pozitivní trend však neplatí pro všechny církevní organizace. Jedním z příkladů je ústřední výbor Světové rady církví (SRC).

V době, kdy Ruská pravoslavná církev otevřeně podporuje imperialistickou válku Ruska proti svobodné zemi – Ukrajině, se duchovní ukrajinské pravoslavné církve rozhodli obrátit na koncil představitelů východních církví se žalobou proti patriarchu Kirillovi. Ozývají se výzvy žádající postavení Kirilla před církevní soud. Podobně v různých částech světa roste zděšení nad vedením Ruské pravoslavné církve,

Historie ruské pravoslavné církve je velmi pestrá. Krásné chvíle se střídaly s periodami selhání a korupce. Samozřejmě nelze vinu svalit na celou církev, když se její vedení dá zkorumpovat a svést na scestí. Naneštěstí se v jejích strukturách po válce začala znovu plíživě šířit nákaza cézaropapismu. Do struktur této církve pronikal vliv KGB.

V kapli Americké katolické univerzity ve Washingtonu visel obraz nazvaný „Mama“, vytvořený ve stylu odkazujícímu k pietě. Styl těchto piet vyjadřuje lítost a soucit tak, jak je to známo např. z Michelangelovy Piety ve svatopetrské bazilice. Obraz Kellyho Latimora znázorňoval Marii a Ježíše s hnědou kůží. K tomu všemu mrtvý Ježíš na kolenou Marie nesl podobu George Floyda, jehož poslední slova v agonii před smrtí zněla „Mama… Mama“.

Podobně jako mnozí další, také já přemýšlím o životě církve v současné době a nyní v době pandemie. Se zájmem jsem si přečetl podnětný článek Tomáše Petráčka „Církev v karanténě: konec iluzí“ a potom na něj určitým způsobem navazující článek Martina Šály „Konec iluzí? Ovšem. Ale co podniknout?“. Domnívám se, že tyto články ukazují správným směrem. Pandemie urychlila jisté prozření, že není možné resuscitovat staré formy.