Text Norberta Schmidta Apokalyptický buď-a-nebo-katolicismus mne přiměl k zamyšlení nad tím, do jaké míry lze katolictví charakterizovat prostřednictvím zkratek aut-aut a et-et, a o tom, zda lze hovořit o „tradičním českém nejen-ale-i katolicismu“. Nechci s ním polemizovat. Nechci se ani zapojit do polemiky mezi ním a Štěpánem Sirovátkou o knize Štěpána Smolena. Kladu své teologické přemýšlení vedle jejich rozpravy jako svou vlastní meditaci na téma, které jsem odvodil ze závěru Schmidtova textu.

Každý večer jsem spolu s rodiči poslouchal Vatikánský rozhlas, kde často promlouval kardinál Josef Beran, Jednou řekl: „Církev svatá často chybovala, a pak za to musela i trpět během toho celého vývoje historického…“ Bylo to pokorné přiznání chyb a nedostatků církve ze strany vysokého církevního hodnostáře, vlastně mučedníka pro víru, jehož padesáté výročí úmrtí si připomínáme v těchto dnech.

Tak jako každý rok se i letos uskutečnil Národní pochod pro život a rodinu, který pořádá organizace Hnutí pro život, jež si vzala za cíl vrátit respekt k nenarozenému životu a obnovovat ve společnosti kulturu života. Jsou body, které Hnutí pro život akcentuje a s nimiž je nutné souhlasit. Když se ale podíváme na argumentaci členů a sympatizantů Hnutí pro život, bohužel musíme nabýt dojmu, že o (ne)narozený život tady jde až v poslední řadě.     

Smolenovu „Cestu na Západ“ jsem přečetl během několika dní a hned jsem ji doporučil přátelům. Ne všem, ne každý knihu pochopí, myslel jsem si. Recenze Norberta Schmidta pak ukázala, že jsou i ti, kteří ji pochopí, ale s jejím poselstvím vášnivě nesouhlasí. Skvělé!

V přírodě je běžné, že útočící zvíře se zaměřuje na nemocného a slabšího jedince, aby ho snázeji mohlo ulovit. Něco podobného se objevuje i v oblasti pohlavního zneužívání. Agresor si pečlivě vyhlédne svoji oběť: vybírá jedince, který pochází z problémové rodiny, ve které nepoznal životní jistotu a lásku, cítí se osamocen, je sexuálně a citově neukojen…