Rád bych se připojil k probíhajícím diskusím o genderové problematice, která v českém křesťanském prostředí již několik měsíců probíhá. Otevření tohoto tématu mnozí přivítali a objevila se řada článků, které poukázaly na nebezpečí zjednodušujících a zavádějících úvah o genderu a oboru gender studies.

Téma Istanbulské úmluvy jako by ovládlo vedení české a moravské církve. Proč právě toto téma a proč právě nyní? Vždyť z mnoha komentářů včetně Christnetu, Radia Proglas či ankety UNIVERSA vyplývá, že na tuto politickou úmluvu iniciovanou Radou Evropy je docela dobře možné nahlížet z více stran.

Tento článek by možná mohl být jen komentářem k srpnovému článku právničky paní Marie Kolářové. Přesto si ho dovolím napsat jako samostatný příspěvek, protože chce nasvětlit otázku nepřípustnosti trestu smrti z poněkud jiného úhlu.

Zanedlouho, 17. prosince, uplyne přesně sto let od okamžiku, kdy se spojily dva největší české protestantské proudy, a tím vznikla nová Českobratrská církev evangelická (ČCE). Nabízí se proto prostor pro bilanci, zamyšlení nad tím, kam ve stoletém procesu svého formování dospěla a jak vypadá. Jaká je identita dnešní církve? Co se jí daří a kam by se mohla (měla?) do budoucna posunout?

Pokud se někdo domníval, že stav soupeření mezi křesťanstvím a islámem na vlastním území, tedy v Evropě, může přinést nějaké náboženské (míněno křesťanské) oživení na našem kontinentu, by měl být opatrný. Zvýšení počtu muslimů v Evropě zatím nepřineslo křesťanskou obrodu, ale spíše posílilo myšlenku sekulárního státu.