Nemohu skrýt rozpaky nad posledním pastýřským listem našich biskupů z neděle 13. května, neboť mi uniká jeho praktický smysl, nemám-li si myslet, že jeho cílem je podpora negativních protievropských nálad. Naprostá většina návštěvníků bohoslužeb si už nepamatuje, co je obsahem Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (zkráceně Istanbulské úmluvy), která byla podepsána před dvěma lety a k jejíž ratifikací má v nejbližší době dojít.

Proklímal jsem kdysi dávno nekonečné hodiny „marxáku“, kde Karla ovívali kadidlem, ale neodvažovali se ani náznakem udělat to, co dělal on, postavit se proti vládnoucím poměrům. Po Listopadu se pak zase o Marxovi moc nemluvilo a když, tak jenom špatně. Co by se dalo říct pozitivního dnes, když má 200. narozeniny?

Jsem farářem v Praze-Lhotce, odkud pochází čtyři z těch, kteří se momentálně připravují na kněžství. Mezi nimi je i Tomáš Sixta, autor zde uveřejněné Krátké poznámky k některým ze stereotypů, které kolují o současných bohoslovcích. Daný text oproti názvu není až tak krátký, o to více je jasný a výstižný a Tomášovi za něj moc děkuji. Jistě, čiší z něj mladistvá nadšenost, optimismus a zápal. Je to ale na závadu? Nebylo by divné, kdyby tento entuziasmus postrádal?

V poslední době jsem v katolickém milieu zaregistroval několik rozhovorů s kněžími, kteří se mj. vyjadřovali o současných bohoslovcích, tedy studentech kněžství. Protože šlo o vyjádření podle mého názoru a mé zkušenosti naprosto nekorespondující s realitou, rád bych se vůči nim, jako jeden z bohoslovců, touto krátkou poznámkou ohradil.

V posledních dvou letech bylo napsáno několik stovek článků a několik metrů knih, které tvrdě kritizovaly islám a odmítaly islám politický, nemluvě o islamismu. Skoro se mi zdá, že už skoro vše podstatné v nich bylo řečeno a hlavně, že se postupně staly jakýmsi čtenářským mainstreamem. Proč tedy k tématu nepřistoupit opět menšinově a nenapsat o islámu něco pěkného?