Kolega Dvořák mi snad odpustí, že jsem se nad jeho velmi pečlivým, zcela logickým a nepochybně dobře míněných textem, svědčící o solidním scholastickém tréninku, trochu usmíval. Vzpomněl jsem si, jak i mne jako mladého konvertitu při horlivém studiu novotomistických učebnic teologie těšila ta skládanka do sebe zapadajících sylogismů jako intelektuální hra. Kdyby byl kolega Dvořák knězem, seděl po desetiletí dlouhé hodiny ve zpovědnici a naslouchal stovkám životních příběhů, viděl by to jinak.

Dovolte, abych Vám ozřejmil, co mě i kolegu vedlo k podpisu Synovského napomenutí. Vidím celou věc jako hlubší, naukový problém (související s teologií milosti a teologií svátostí). Svaté přijímání lze podávat jen tehdy, je-li člověk v milosti posvěcující. To je sine qua non. Tuto milost ruší smrtelný hřích...

Ke svým prvním skutečným volbám jsem se dostal krátce před svým čtyřicátým rokem. Od té doby jsem žádné nevynechal. S výjimkou dvou nebo tří voleb senátních ale vždycky dopadly úplně jinak, než bych si přál. Uspěly v nich vždy ty strany, které bych si já za své reprezentanty rozhodně nevybral. Tak tomu bylo pochopitelně i tentokrát.

Jsem rád, že profesor Sousedík, kterého si už po řadu desetiletí jako člověka, odborníka i pedagoga velmi vážím, pochopil můj kritický příspěvek jako věcné pozvání k dialogu. Také já bych byl nerad, aby se dva jeho žáci, kteří podepsali dokument, osočující papeže Františka z hereze, stali kvůli tomu předmětem jakékoliv šikany a dehonestace – v takovém případě bych se jejich cti a práva vyjádřit  kritiku papežových názorů rozhodně zastal. 

Skutečnost, že se v Církvi v posledních několika desetiletích vyvinulo ideové napětí mezi dvěma směry chápání křesťanské morálky a věrouky, se stává čím dál více všeobecně známou skutečností. Jeden z obou směrů bývá chakterizován jako „konzervativní“, jemu konkurující směr „progresivní“. Názvy nejsou zřejmě zcela výstižné, ale na jménech tak dalece nezáleží. Důležité je, co se jimi rozumí. ..