Dnes si na začátku postního období značí křesťané svá čela popelem. Nebudeme sypat jiným, musíme si nasypat popel na vlastní hlavu. Všechna nám známá náboženství jsou si jistým způsobem rovna. Stejně tak však platí, že je vždy jen jedno náboženství unikátní!

Islám(istic)ká patálie hýbe současností. Málokdo události posledních týdnů a měsíců nechává bez povšimnutí. Kdekdo se k situaci vyjadřuje. Prezident republiky vyzývá k vojenskému úderu mezinárodního souručenství na Islámský stát a vůbec tvrdému postupu vůči projevům islamistického terorismu. Na straně druhé mnoho názorů varuje před zveličováním problému, odmítá bipolaritu muslimského a křesťanského vidění světa. Jedno i druhé vidění má vady na kráse.

Když se ohlédnu nazpět, tak se mi osmdesátá léta jeví jako zlatá léta evangelizace. Evangelium tehdy v podstatě nemělo konkurenci. Nejvážnější konkurencí byli tehdy Svědkové Jehovovi. V komunismus prakticky nikdo nevěřil – pro přemýšlivé lidi nebyl alternativou.

Když sv. Jan Pavel II. v reakci na ideově-politický kurz EU konstatoval, že máme co do činění s novou, skrytější a zákeřnější ideologií Zla, která staví lidská práva proti člověku, neudělalo to velký dojem ani na katolíky. Když Benedikt XVI. v téže souvislosti mluvil o diktatuře relativismu a sebenenávisti Západu, nejhlučněji mezi českými intelektuály reagoval neomarxistům blízký V. Bělohradský. Ten ve stylu potrefené husy ujišťoval, že není vlastencem Západu, protože nezná v dějinách větší katastrofu, než je existence heterosexuálního bílého muže.

Přečetl jsem si článek Kdož jsou Boží bojovníci na Slovensku, který kritizuje konání referenda o rodině na Slovensku, a nevěřil jsem svým očím. Cením si Christnet pro jeho zpravodajství, je výborné a aktuální. Názory, které zde ale jsou publikovány, jsou občas scestné a nejsou také mnohdy v souladu s učením (katolické) církve či dokonce nevycházejí ani z Evangelia.