Minulý článek vzbudil tolik rozruchu, ač obsahoval pouze jednu hlavní myšlenku: Aby se zachovala kontinuální zpovědní praxe adolescentů a mladších dospělých, bylo by rozumné veřejně brát ve zpovědní praxi jejich konkubináty za lehký hřích a ne za těžký hřích, jak je dnešní oficiální nauka. Důvodem není změna materie, ale změna dobových, polehčujících okolností, které činí dodržování tradiční morálky prakticky neúnosné pro většinu populace. Pádným argumentem je i fakt, že církev v ČR se tak bez ohledu na svou siláckou rétoriku i reálně chová.

Článek doktora Klimeše spustil lavinu ohlasů a komentářů. Trefa do černého, podle mého soudu, poněvadž šlápnul do vosího hnízda úzkoprsé morální dichotomie „hřích – nehřích“. Musí být nedodržení mravního ideálu automaticky hřích? Domnívám se, že na obou pólech „ideál – hřích“ se nachází široké pole jednání, které není ani ideální, dokonalé a zároveň nevykazuje známky hříchu.

Článek pana Klimeše je opravdu hodně výbušný. Hodně provokující. Mnoha mladým lidem se asi bude líbit. Má osobní zkušenost je, že když člověk chce žít s Bohem, tak má citlivé svědomí. Ano, stane se, že padne do hříchu, ale nechce v tom hříchu zůstávat.

Impotence naší ideologie se momentálně projevuje v neschopnosti církve nějak se poprat se změnou životních podmínek po Druhé světové válce, zejména s nárůstem blahobytu. Tu provází prodloužení psychologické neplodnosti skoro do věku třiceti let. Dřív byla morálka nastavená na fakt, že dívky záhy po pubertě vstupovaly do pevných manželských svazků a záhy měly děti. Dnes se reprodukce odkládá až do třiceti let. Z mých statistik vyplývá, že dnešní dospělý člověk má za sebou v průměru 2,5 partnerských vztahů delších než rok. Je lépe tolerovat toto číslo a připustit dva až tři relativně pevné partnerské vztahy na člověka, než se tvářit svatouškovsky a dopouštět, aby nám mladí plošně opouštěli církev..

Výstava mrtvých těl neznámého původu v pražských Holešovicích není vzdělávací akce, ale podnikatelský záměr za hranicí zákona. Byl nejspíš porušen zákon, proto je na místě trestní oznámení. Pražané od 9 do 99 let jsou pod rouškou popularizace vědy zváni, aby se setkali s mrtvolami, o jejichž identitě a věku nejsou organizátoři schopni nic říci. Způsob jejich získání („legálně prostřednictvím organizovaného vládního procesu s plánovaným využitím pouze pro studijní účely“) je podezřelý. Podle jakých zákonů? A jménem jaké vlády?