Když se hovoří o náboženské konverzi, je třeba si uvědomit, že se na to můžeme dívat z hlediska teologického nebo psychologického, popřípadě z hlediska jakékoliv jiné vědy. Teologicky je konverze, například ke křesťanství nebo k jinému monoteistickému náboženství, poznání existence Boha a proměna života, která z tohoto poznání vychází.

V teologických a praktických sporech se mnozí lidé odvolávají na autoritu církve, čímž myslí často papeže. Ten důraz na papeže se mění podle toho, nakolik ten momentální vyhovuje jejich vkusu. Vždycky jde ale o ten samý princip, křesťané vycházejí z Písma. Že z něj mají vycházet a jaké texty k němu patří, jim říká autorita. Ta svou legitimitu odvozuje z toho samého Písma. Pohybujeme se tedy v kruhu.

Známý katolický novinář John Allen, který na svých stránkách cruxnow.com sleduje podrobně poslední dění kolem papeže a papežství, si všímá toho, zda je papež František skutečně takový revolucionář, jak se to některým lidem jeví. Říká, že média si o každém předem udělají nějaký obraz a potom se na něj dívají stále z této perspektivy.

Mluvit o sobě je vždycky rizikové. Ale jak píše rabín Lionel Blue, „kážu jen o tom, co znám z vlastní zkušenosti“. Když čtu tzv. duchovní debaty, objevují se tam pořád pojmy jako magisterium a „oficiální stanovisko“ a „dokument“ a „prohlášení“. Jedni jsou provoněni kadidlem, ti druzí sedí na židličkách z bílé umělé hmoty u kafe. Jedni padají na zem, druzí se strašně dlouho modlí vlastními slovy. Pak se divte, že náboženství je pravda, která vyděsí.

Církev tvrdí, že nemůže svůj postoj k lidem, kteří byli platně oddáni, rozvedli se a vstoupili do nového manželství, změnit. Odpírá jim svátosti, a to za všech okolností bez ohledu na specifika jednotlivých případů. Vzpomínám si na jednoho kardinála, který už v 70. letech říkal, že těžko vysvětluje věřícím postoj církve, která vraždu rozhřeší, ale nové manželství ne.