Už kdysi v biblickém dávnověku Hospodin napjatě čekal, jak člověk nazve každého živého tvora a svoji vlastní ženu. Věděl, že jméno je srdcem života a že zakládá vztah. Bylo třeba přemýšlet a bylo třeba poznat, kdo kým je, odkud jde, kam míří, za kým jde a jde-li někdo s ním.

Téměř celý svůj život strávil Vrána v italském exilu (1945–1992), aby se po revoluci vrátil do vlasti, která se za poválečných pětačtyřicet let dramaticky proměnila. V Itálii, ve svém adoptivním domově, studoval, bádal, psal, sloužil, pomáhal, organizoval a věřil. A třebaže šel jako člověk manažersky velmi schopný od práce k práci, od díla k dílu, zanechal zřetelný otisk i ve filosofickém tázání.

Mohu-li si vypůjčit slova českého religionisty a teologa Milana Balabána, tak v běžné rozpravě a školském vzdělávání všech stupňů schází kromě jiného i dialog o náboženstvích a zvláště o mýtu.

Ctnost je už nějaký čas na ústupu a nezdá se, že by zažívala kdovíjakou renesanci. Byl bych rád, kdyby nás německý teolog s italskými kořeny Romano Guardini přesvědčil, že bychom to s ní měli ještě zkusit. Co myslíte, stojí to za pokus?

Někdy se o někom řekne: Je to špalkovitý člověk. Myslím si, že právě takové přirovnání se hodí na teologa, vědce, katolického kněze, politického vězně a jednu z nejznámějších postav křesťanských církví této země 20. století. Špalkovitý člověk, příměr, který jsem prvně četl o malíři a spisovateli Josefu Čapkovi, dokonale souzní s osobností Josefa Zvěřiny.