Je to zkušenost, kterou zřejmě udělali nejen misionáři, ale hodně lidí, kteří chtěli druhým zprostředkovat svou víru. Určitý typ lidí nereaguje, je „neoslovitelný klasickými prostředky“. Nebo, jak říká Druhý vatikánský koncil, zdá se, že nepociťuje žádný náboženský neklid. To se netýká jen druhých, jsou lidé, kteří by rádi věřili, ale nejsou toho schopni. Dojdou nejdál jen k tomu, že by chtěli, že možná nějak rozumově dospěli k nějakému přesvědčení, ale chybí jim prožitek a zkušenost.

Není pochyb o tom, že Bible vidí evangelizaci jako poslání církve. Mnoho křesťanů cítí, že pro evangelizaci svého okolí mnoho nedělá, a někteří stále hledají různé důvody, jak hlásání evangelia slovy i životem přeznačit, redefinovat nebo se z něj prostě vykroutit. Kolik je možné číst o tom, že evangelizace v naší době není vhodná, že slov už bylo dost a že nesmíme evangeliem provokovat.

Je náboženství radostná záležitost, splynutí s Bytím, nebo drama, které nás upozorňuje na propasti lidské existence, na naši pomíjivost a zánik? Jeden z druhů náboženské zkušenosti se nazývá náboženstvím zdravé mysli. (Je opakem náboženství duše nemocné.)

Vácha, připravující řadu mladých lidí k jedné z poněkud opomíjených křesťanských svátostí, nekoncipuje tuto přípravu jako obvyklé posezení na faře s četbou katechismových paragrafů a anathemat. Vácha vědec znalost základního katolického dogmatického thesauru tak trochu předpokládá. V přípravě mu nejde o vyučování, o zkoušení, o známkování, o mravní soudy nad tím, zda si ten či onen muž či žena už zaslouží přistoupit ke svátosti, pro niž se sám a dobrovolně rozhodl.

Ten den nebyl ničím zvláštní. Podobal se všem předchozím, v nichž si žena, říkejme jí Eva, kladla po tisící otázku svého proč. Její muž Adam, chlapík, kterého byste na ulici přehlédli jako jednoho z mnohých, totiž začal nenávidět. Koho že začal nenávidět? Ty druhé, jí, své okolí, Romy, muslimy, celý svět.