Buberova extatická vyznání, která sám po pečlivém studiu vybral z mnoha dob, tradic, kultur a kontinentů, ze západního křesťanství i z Orientu, jsou dokladem jedinečnosti lidské osoby a jejího duchovního prožitku. Tradují se představy, že lidé mystických zkušeností jsou pouhými nástroji boží vůle, či roboty, kteří vykonávájí zadané úkoly. Věrně, bez odmlouvání, na rozkaz.

Rekonstruovanou podobu nejstarší románské dřevořezby, tzv. madonu z Osíka, si mohou nyní návštěvníci prohlédnout v rámci výstavy s názvem Tvář: Příběh ztracení a touha znovunalézání, která se koná od 9. června do 31. prosince letošního roku v kostele Nalezení sv. Kříže v Litomyšli.

Karmelitánské nakladatelství vydalo již v roce 2015 v edici „Osudy“ vlastní životopis bývalého ruského komsomolce a námořníka Sergeje Dakova. Tato útlá knížka je zpovědí mladého muže, který vyrůstal od čtyř let v dětském domově a kterému se díky okolnostem otevřela cesta k závratné kariéře v tehdejším Sovětském svazu.

„Já, Olga Hepnarová“ - to zní skoro jako „Já jsem, který jsem“. Portrét vražedkyně, poslední popravené ženy na území tehdejšího Československa, má spirituální a existenciální rozměr. V žádném případě nejde o obhajobu masové vražedkyně, tím méně pak o portrét „zrůdy“ a „bestie“. Svým pojetím mi tak trochu připomíná výukový film z lékařské fakulty „Svět schizofrenika“: nijak nesoudí, nekomentuje, jen ukazuje, jak někdo, kdo se dostal kamsi jinam, vnímá své okolí a i nitro. Jeho realita je jiná, odlišná, a on na ni reaguje způsobem pro nás nepochopitelným, ovšem pro něho jediným možným.

Kdyby maturant měl zodpovědět otázku, k jakému žánru by zařadil film Zločin v Polné, pravděpodobně by zaváhal. Mohl by tipovat: thriller, horor, detektivka s otevřeným koncem. Já mám po zhlédnutí obou dílů jasno: je to dokument, přes svůj historický rámec nanejvýš aktuální.